„Berlín hořel. Psal se duben 1945 a válka se chýlila ke konci.“ Má rád knihy, které mě zaujmou od první věty, takže mám problém je opustit. První věta Výkupné za duši je jednou z nich a kniha alespoň z první třetiny, kdy podle spádu děje, uvěřitelných událostí a realistických dialogů, se čte jako detektivka z poválečné doby líznutá literaturou faktu. Jaroslav Haidler zatím ve všech svých knihách vychází ze vzpomínek, takže jsou částečně autobiografické. Čtenář, zejména ten starší, jenž si umí jména jako Gottwald, Stalin či Jan Masaryk, zařadit do historického kontextu (co už bohužel zdaleka není pravidlem) se v textu rychle pohybuje a lidově řečeno „ví, která bije“.
Jedním z hlavních hrdinů knihy je mladý hoch z hitlerjugend, který je hrdý fotografii zachycující okamžik, kterak si podává ruku se samotným Vůdcem. Když hitlerovské Německo mlelo z posledního a sovětské tanky stály na předměstí Berlína, povolal Hitler k poslednímu boji kohokoliv, včetně dětí a starců. Existuje filmový záznam, na němž jednomu z mládenců Hitler potřese rukou. Jaroslav Haidler ho pojmenoval Wolfgang Wystyd a jeho původ umístil do Československa. Válka skončila a mladý Wolfi se přes drobné sexuální eskapády (oblíbený Haidlerův prvek vyskytující se ve všech jeho knihách) dostává do Čech, k tetě do Turnova a dál do Ústí nad Labem. Až potud to je vše naprosto realistické.
Když se ale do hry dostane špionáž, MI6, KGB, pokus otrávit Gottwalda pomocí jedu, který jeho ženě Martě předali „neznámí“ (čtenář samozřejmě ví, o koho jde) lidé, začíná děj sklouzávat k nelogičnosti a extrémní nepravděpodobnosti. To, že by žena prezidenta začala svému prezidentskému choti podávat jed jen proto, že ji ho cizí lidé podstrčili během nákupu s tím, že jde o lék, nezní moc pravděpodobně. Totéž platí o „červené rtuti“, kterou v knize Sověti vyrobili v neuvěřitelně krátké době a používat pro válečné ničení. Vtip je v tom, že kromě středověkých mystiků se podobným tématem zaobírali dál jen hledači senzací. Rumělka – sulfid rtuťnatý, bývá obvykle červená, stejně tak jako při alchymistických pokusech vzniknuvší oxid rtuťnatý. Ale červená rtuť použitelná pro válečnou praxi je mýtus. Pokud je čtenář seznámen s knihami Johna Le Carré, tak ví, že otázky špionáže nejsou otázkou dynamické akce. To nechme totální fikci z pera Iana Fleminga.
Slabinou knihy je, že realistické prvky, u nichž je jasná faktografická správnost (např. zpopelnění Gottwaldovy mrtvoly, napadení amerického torpédoborce v Tonkinském zálivu) se míchá s naprosto nereálnými situacemi, takže čtenář může být zmaten. U Flemingova Jamese Bonda je jasné, že jde o fikci od samotného začátku, byť i Fleming jako opravdový agent jejího veličenstva alespoň částečně sahá do vzpomínek a reálií. U Haidlera jsou přechody mezi reálem a fikcí ostré a zbytečně nápadné a místy až klišovité. To, co Jamesi Bondovi odpustíte, protože všichni víme, že je to děvkař, agent se zázračnými schopnostmi a vybavením budoucnosti, to je u Berezina coby dvojitého agenta nepravděpodobné a diskutabilní. Navíc děj rozbíjí zbytečně velké množství postav.
Pokud nejste fyzik, kterému „tenisáky“ z červené rtuti přijdou jako nesmysl, nebo historik, jemuž nebudou „lícovat“ některé historické souvislosti, tak se u knihy můžete dobře bavit. Wystyd se stal nelegálem, tedy špionem pracující pro cizí mocnost, tedy agentem pracujícím proti komunistům v Československu a potkává se se svými válečnými známými. On, coby „hoch z Hitlerovy fotografie“. A jako bonus se dozvíte o metodách verbování do řad StB pomocí vydírání. Popsat atmosféru doby, kterou autor osobně zažil, umí Jaroslav Haidler dokonale. Strach z udavačů, vliv Sovětů na život v Československu, podřízenost politiků sovětské komunistické linii, to vše jsou skutečnosti, které pomalu upadají v zapomnění. Máme se totiž tak dobře, že se zapomíná velmi snadno. Zvláště, když místo toho, abychom byli hrdi a užívali si blahobyt, bojíme se neexistujícího nebezpečí a obracíme se k demagogickým pseudovůdcům a manipulátorům. Důkazem budiž odsouzený terorista – důchodce, jenž podlehl volání „ajatoláha Okamury“. Ekonomika roste, nezaměstnanost je na rekordně nízké úrovni a Češi místo aby rozvíjeli demokracii mají tendenci obracet se k diktatuře putinovského typu. Výkupné za duši připomíná všem, kteří by na to nejraději zapomněli, už zapomněli, nebo to nezažili, jak se pod sovětským vedením/velením žilo. Připomíná morální dilemata „slušnějších“ estébáckých udavačů, plasticky popisuje, že pohud byl člověk morálním hovadem za nacistů, snadno převlékl kabát a pokračoval s rudou hvězdou na klopě. Připomíná, jak snadno se dalo zabřednout do ideologického bahna. V současnosti za jakoukoli připomínku tohoto typu nezbývá, než poděkovat.
Haidler J.: Výkupné za duši, 2018, nakladatelství MOBA, ISBN 978-80-243-8314-9, 320 stran