Jak moc se dá věřit autorům románů, kteří čerpají z vlastních zkušeností? Když Andy McNab napíše knihu o úspěšném špionovi vycvičeném britskou SAS (např. Temná čerň či Průstřel), je jasné, že v rámci literární fikce značně přehání. Když ale bývalý britský „zaměstnanec“ MI6 napíše knihu o hledání zrádce ve vlastních řadách a na stránkách se válí všeho všudy jeden mrtvý a jeden postřelený (pomiňme zemřelého učitele z první věty knihy), zní to velmi reálně. Zvlášť, když se příběh odehrává v době studené války, během níž mělo Spojené království opravdu problémy s průniky sovětských agentů do center svých tajných služeb. Z logiky věci, skutečné i literární, musí být ke hledání krtka v britském ústředí povolán někdo zvenčí, ale přitom znalý prostředí. Volba padla na předčasně penzionovaného George Smileye. Chodí, zpovídá, ověřuje, vyšetřuje, porovnává, dedukuje… Le Carrému se povedlo napsat špionsko-kancelářský thriller v podstatě bez kapky krve, ale do hloubky ukazující schizofrenii při hledání zrádce ve vlastních řadách. Vzhledem k množství postav a jejich krycích jmen nejde o úplně jednoduché čtení. Na druhou stranu popisuje byrokratickou složitost vyšetřování, kde spíše než bondovský šarm a přesná muška hraje roli pečlivé porovnávání zdánlivě nedůležitých maličkostí, intuice a hlavně schopnost nevěřit bývalým kolegům. Důvěřuj, ale prověřuj. V moderních špionských thrillerech se střílí ostošest (viz už jmenovaný McNab). Ne že by se atentáty v režii tajných služeb neděly. Stačí vzpomenout na Alexandra Litviněnka, v Londýně otráveného poloniem (z největší pravděpodobností zásluhou ruských tajných služeb), nebo vraždu Mahmoud al-Mabhouha, jednoho z důležitých členů hnutí Hamas, která je připisována izraelskému komandu. Ale mnohem častější boj špionů probíhá na papírové frontě, kterou Le Carré ve svém románu tak plasticky popsal. Bezesporu proto, že ji zná. V souvislosti s knihu i filmem se často mluví o „nostalgii“ sedmdesátých let. Svět byl jasně bipolárně rozdělený a Sověti byli ti zlí.
„Pracoval jsem pro MI6 v šedesátých letech, během velkých honů na čarodějnice. Kim Philby a George Blake už byli odhaleni, ale paranoia studené války sevřela naše služby. Napětí tehdejší doby jsem se pokusil vyjádřit v knize Tinker Tailor Soldier Spy,“ uvedl John Le Carré v rozhovoru pro Daily Mail. Zmiňovaná kniha (v českém překladu pod názvem Jeden musí z kola ven) vyšla ve Velké Británii roku 1974. V době komunistické diktatury proletariátu by vzhledem ke konečnému odhalení sovětského špiona v češtině kniha vyjít nemohla. Tehdy byl v kurzu Otto von Stierlitz ze seriálu 17 zastavení jara natočeného jen o rok dříve. Stierlitz, tedy literární a později filmový sovětský top agent KGB, operoval v srdci nacistické válečné mašinerie. Stejně tak jako v Le Carrého případě šlo o zfilmovanou předlohu stejnojmenné knihy, která spatřila světlo (sovětského) světa roku 1970. Kdo tu dobu pamatuje, bude mít pro pochopení románu lepší výchozí situaci. Kdo ne, může se nudit. Stejně tak jako milovníci akčních příběhů. Le Carrého, respektive Smileyho pátrání sice dramatické je, ale akční nikoliv. Přesto je ale skvělým dílkem skládanky „tajných“ dějin 70. let 20. století. Le Carreho fikce je totiž docela pravděpodobná.
Carré l. J.: Jeden musí z kola ven, Prah 2012, nakladatelství Mladá Fronta, ISBN 978-80-204-2569-0, 384 stran