Anders Rydell nabízí historii „knižní genocidy“, která není tak prvoplánová, jak by se mohlo na první pohled zdát. Nehrál tu roli jen Hitler a jeho snaha o likvidaci či arizaci , což nebylo nic jiného než krádež ne nepodobná komunistické kolektivizaci,všeho židovského, ale i Martin Luther, jenž pálením papežské buly v roce 1520 rozehrál vlastní hru. Na ni se následně nacisté a nejen oni, odvolávali. Likvidace „neněmecké“ kultury je tak považována za část „kulturních“ tradic bez ohledu na fakt, jak moc to zní absurdně.
Rydell hned od začátku poskytuje obrovské množství historických faktů, které uvádí likvidaci knih ve velkém, jež proběhlo v předvečer 2. světové války a v jejím průběhu, do náležitých souvislostí. Snímky hořících hromad knih a kolem hajlující „hnědokošiláčů“ se svastikou na rukávu jsou obecně známé. Co se ale ví méně, je skutečnost, že ti kdo rabovali knihovny byli nejen nacisté a s nimi zprvu spolupracující komunisté, ale i studenti, jenž do ulic vyrazili pod transparenty „dnes spisovatelé, zítra profesoři“.
Na jedné straně velké dějiny, na druhé příběhy jednotlivých knihoven či dokonce knih – to zajišťuje Zlodějům knih čtivost a dynamiku. „Nacisté považovali Gutenbergovy bible za germánský národní poklad, který se musí za každou cenu vrátit do Říše. Pelplinská bible, jediná Gutenbergova bible v Polsku, proto představovala žádoucí kořist. A otec Antoni Liedtke z pelplinského semináře si toho byl bolestně vědom. Proto nechal u místního sedláře vyrobit koženou brašnu s tajnou přihrádkou, do níž ukryl dva svazky bible, které vážily téměř 40 kilogramů. V říjnu 1939, v okamžiku, kdy Polsko kapitulovalo, byla bible propašována na nákladní lodi s obilím do Polské knihovny ve Francii. Zásilka obsahovala také další cenné knihy zachráněné z Národní knihovny ve Varšavě.24 Podle zpráv z Polska si zaměstnanci Polské knihovny uvědomovali, co se stane, pokud Francie padne. Když německá armáda v květnu 1940 dobyla Amiens v severní Francii, čekala bibli další evakuace. Na začátku června vyrazilo z Paříže na jih nákladní auto, vezoucí vybrané části polského literárního dědictví včetně Gutenbergovy bible. Knihy odpluly z přístavu v Bordeaux na malé polské nákladní lodi jen pár hodin předtím, než Němci město napadli. Lodi se podařilo přeplout průliv plný německých ponorek a odvézt bibli do bezpečí do Anglie.
Zloději knih
Nacisté plenili vše kam přišli – od knihoven židovských a vědeckých v Německu (nejznámější je případ Sexuologického ústavu), přes knihovny jakéhokoli území, které se jim povedlo obsadit. Historie německé „knihocidy“ ukazuje, co všechno dokáže člověk ve chvíli, kdy se rozhodně sebe sama nadřadit nad ostatní. Podle římského historika Cassia Dia bylo zabito 580 000 židů a zpustošeno 50 měst a 985 vesnic. Tato čísla jsou přehnaná, naprosté vyhlazení měst a populace povstalců však nebylo nic neobvyklého,“ píše Rydell v kapitole 9 – Ztracená knihovna – Řím.
I tady je jedna kniha součástí velkého historického příběhu v němž je židovská genocida vetknuta do několika staletí. Od středověku až po konec Mussoliniho. „Na konci září 1943 si Herbert Kappler, nově jmenovaný šéf tajné policie v Římě, zavolal židovské předáky ve městě. Ujistil je, že 12 000 Židů, kteří ve městě žijí, se vyhne deportaci, pokud do šesti hodin shromáždí výkupné 50 kilogramů zlata. Tisíce lidí proudily do synagogy, aby přispěly náušnicemi, snubními prsteny, náhrdelníky a dalšími zlatými šperky. Než lhůta vypršela, bylo shromážděné zlato předáno na velitelství SS v ulici Via Tasso. Ale byla to lež, rozkaz k deportaci už byl potají odeslán.“
Papež Pius XII. se rozhodne nezasahovat a proti pronásledování veřejně neprotestovat, přece jen mu byla křesťanská košile bližší než kabát utkaný z vláken konkurenčního judaismu. V tomto případě je červenou nití pronásledování Židů a jejich knih příběh konkrétního výtisku tanachu, židovské bible vytištěné roku 1618. Je až neuvěřitelné, jako podrobnosti se povedlo Rydellovi sesbírat ať už se to týká knih německých, italských či řeckých a jedna z kapitol je věnovaná i českému Terezínu, jehož knihovna čítala v roce 1944 kolem 144 000 publikací z nichž část se po válce dostala do Židovského muzea v Praze.
Zloději knih se sice místy čtou jako detektivka, nicméně se jedná o literaturu faktu, někdy hodně drsného. Současným čtenářům, z nichž některým se i 140 znaků twitterové zprávy zdá dlouhých, asi přijde příliš podrobná. Jenže i to je jedno z poselství – zachovat písmem co nejvíce informací a zpráv. Ne všechno se totiž dá najít na google, a už vůbec ne v tak ucelené formě. Laik, ale ani zdatný redaktor, si neumí cele představit, kolik práce a úsilí muselo dát autorovi shromáždit tak podrobná, do sebe zapadající fakta. Poučenému čtenáři leccos naznačí závěrečná rozsáhlá bibliografie. Jste-li knihomol, budete se u čtení cítit jako porodní sestra sledující vyprávění Herodova vraždění neviňátek. Ne o každé knize se dá říct, že si zaslouží, aby byla čtena, vnímána a pamatována. K Zlodějích knih to ale platí do poslední litery.
Rydell A.: Zloději knih, 2017, nakladatelství Kniha Zlín, ISBN tištěné verze 978-80-7473-532-5 ISBN e-knihy 978-80-7473-585-1