Sudety byly „zdivočelé“ nejen v období těsně před válkou, kdy republiku ohrožovala Henleinova pátá kolona, ozbrojené Freikorps, provokace se zbraní v ruce a zrádci ze strany německé menšiny žijící na našem území (a ještě donedávna spokojení sousedé). Druhá vlna drancování a násilnosti se naopak odehrál po kapitulaci Německa, kdy do Sudet vtrhly Rudé „rabovací“ brigády složené z Čechů, často komunistů. Ty se na snažily pomstít a zároveň neodejít s prázdnou. Kniha Milana Jenčíka se věnuje té první části zdivočelé sudetské historie. Sudety padly jako první část Československa do náruče nacistického Německa, ovšem než k tomu došlo, tak se Stráž obrany státu (SOS) snažila chránit spolu s vojáky ne-li klid, alespoň jakési „normální“ podmínky pro život v bezprostřední blízkosti hranice, na kterou si Němci dělali nárok. Zatímco domorodci prchali směrem do vnitrozemí, členové SOS rukovali směrem k ohniskům.
Není proto divu, že právě složkám SOS je věnovaná podstatní část knihy, což je z hlediska pohledu na předválečnou historii zajímavý počin. O všeobecné mobilizaci roku 1938, mnichovské zradě států, o nichž jsme si mysleli, že jsou spojenci, toho bylo napsáno už poměrně hodně a nejen pohraniční opevnění je dnes literárně zpracováno velmi pečlivě. Ostatně i Zdivočelé Sudety mají jednu galerii historických snímků věnovanou tomuto tématu. Zato o mužích sloužících v SOS se toho moc neví.
Těžištěm knihy je zejména její obrazová výbava. Těžiště leží zejména v množství historických fotografií výborně ukazující tehdejší atmosféru. Z logiky věci nejde ani tak o záběry z pohraničních bojů a přestřelek, protože když se střílí, není čas na focení. Zato snímky z výcviku ukazují výzbroj i výstroj mužů mající bránit klid v pohraničí. Jistou kartografickou zkušenost vyžaduje čtení map jednak v samostatné galerii a další jsou porůznu rozmístěny v knize. Detailistu uspokojí téměř až „nudně“ technický popis některých úseků obrany a organizace 35 pěšího pluku československého vojska dislokovaného v jižních Čechách.
Kniha není určená jako „masovka“ pro běžné čtení určené široké veřejnosti. Cíloví čtenáři se bezesporu budou rekrutovat z řad zájemců o předválečnou a válečnou historii, fandů historické military literatury, studentů, kteří by na toto téma psali své odborné práce a doporučit ji lze i uchazečům do řad České armády. Kniha je plná detailů, které by se samostatně velmi špatně hledaly, což ukazuje na velmi pečlivou práci autora s archívy a dobovými materiály. Výše napsané neznamená, že by šlo o knihu nezáživnou. Naopak, jen je potřeba v množství faktů vystihnout onen nečekaný detail. Jako v případě informace o spojení pomocí signalizačních terčů a světlic. Bílá s chvostem a se světlicí znamenala palbu dělostřelectva do vlastních řad. Znamená to, že případná palba do vlastních rozhodně nebyla vyloučená a v zájmu zachování života bylo dobré mít pro její oznámení jasný, všem zúčastněným známý, signál.
Autor na konci knihy zmiňuje jak akci „W“, tedy wervolf, což byly záškodnické akce ze strany Němců ukrývajících se na našem území, tak i průchod Ukrajinské povstalecké armády (Banderovců) západními Čechami. Nejde o podrobný popis, neboť těžiště knihy je v roce 1938 a wervolfové jsou záležitostí těsně po konci války. Přesto se Milan Jenčík druhé „krizi Sudet“ nevyhnul
„Z pojmu Sudety se stalo synonymum rozpadu, nezaměstnanosti a zničené krajiny. Dalo by se říci, že vyhnáním Němců se Češi pomstili svým domnělým i skutečným trýznitelům a sami za tuto plošnou odplatu zaplatili zničenou krajinou. Samozřejmě, že k tomu přispěla i komunistická diktatura, která se zrodila ze zmatků let 1945/46, která v různé míře postihla svým nerespektováním tradic a lidské přirozenosti i jiné kraje. Nutno dodat, že sudetské zdivočelé teritorium bylo postiženo nejvíce“. Kniha o 352 stranách podrobně přibližuje období, které sice už bylo mnohokrát popsáno jak v knihách, tak odborných pracích. Přesto je těžiště knihy objevné a to zejména tím, že se nezaměřuje na obecně známá fakta mobilizace a demobilizace, ale vysekává úsek Stráže obrany státu, který ve všeobecném povědomí příliš zakotvený není.
Pokud se budete ptát dnešních mileniálů, kdo sloužil u jednotek SOS, k čemu a proč byl zřízeny, dočkáte se v naprosté většině nesprávných či žádných odpovědí. Nedělám si iluze, že by to tato kniha situaci změnila, ale… co kdyby naděje umírá poslední. Každý počin na poli historie připomínající skutečnost, že Češi se uměli semknout, rozeznat dobro a zlo, bránit svou vlast a být na ni hrdí, to vše je ku prospěchu věci. Stejně tak, jako připomínky, jak naopak horlivý nacionalismus, ideologická zaslepenost a národním cítěním maskovaná chamtivost dokáže z lidí udělat drancující smečku. To se v Sudetech odehrálo až po válce a dost možná půjde o další námět Jenčíkovy knihy. Jenomže by šlo o téma mnohem citlivější. Komunisté, na rozdíl od Henleinovců, stále sedí v naší vládě a ovlivňují budoucí směrování země.
Jenčík M.: Zdivočelé Sudety, 2018, nakl. Mladá fronta, ISBN 978-80-204-4952-8