Jaký systém vlády si představíte v Indii během druhé poloviny 16. století? Tipli byste si, že Džaláluddín Muhammad Akbar (Akbar Veliký) zavedl během své vlády mimo jiné tato pravidla?
– Vyžadoval, aby zákony byly vykládány méně přísně.
– Zakázal upalování vdov.
– Povolil opětovný sňatek vdovy.
– Vystupoval proti korupci
– Nepřipouštěl podvod.
– Osobně (jako nejvyšší soudce) vyslechl vždy obě strany sporu,
hledal právo a vynášel rozsudek.
– Zakázal dětské sňatky.
– Zakázal zabíjení obětních zvířat.
– Zrušil mrzačení jako trest.
– Poskytoval svobodu náboženství a každý se mohl stát úředníkem
Překvapeni? V knize autorů Ha. A. Mehlera a B. Mrkose zdaleka nejde o jediné. Popisují jeden systém vládnutí za druhým a bohatě je dokládají historickými příklady. Indie, respektive její vláda Mogulů historický přehled odstartuje, autoři dále pokračují přes Čínu a řecké typy vlády včetně pokusu s válečnickou Spartou. Tady nechybí nutný exkurs k filozofickým velikánům tehdejší doby. Evropa klade základy své civilizace nejen k Řekům, ale zejména k Římanům, jimž je věnována také jedna z kapitol. Co chybí, jsou mezoamerické civilizace (Toltékové, Zapotékové, Aztékové, Mayové…), kteří měli taky svébytný systém vlády, jenž by v porovnání s evropskými ve stejném čase mohl ukázat další zajímavé souvislosti.
Odpůrce USA zřejmě nenadchne kapitola s názvem Nejúspěšnější národ světa. „Když pozorujeme fenomén „Ameriky“, resp. přesněji řečeno „Spojených států“, můžeme jenom žasnout: z naprosto bezvýznamného sdružení několika koloniálních států v 17. století, které v Evropě vzbuzovaly úsměv, se vypracovaly na vedoucí světovou velmoc. Na přelomu 19. a 20. století produkovaly s pouhými 6 % světového obyvatelstva přes 50 % všech výrobků a zboží na světě. Bez USA byl brzo světový obchod prakticky nemyslitelný. A podobně také finanční scéna. Centrum světových financí se přesunulo z Londýna do New Yorku. A dokonce i v oblasti umění strhávaly na sebe USA vedoucí úlohu – v hudbě, posléze i v divadle a v literatuře, ba dokonce zčásti i v malířství. Amerika pokročila na místo nejdůležitější země na světě. Nejvyšší životní úroveň, maximum občanských svobod, nejvolnější obchod – to vše bylo dáno v USA!“ S mnohým by se dnes dalo polemizovat; je otázkou, zda Česká republika nemá aktuálně vyšší míru občanských svobod – přece jen tady nemusíme nosit alkohol na ulici zabalený v pytlíku a míra amerických omezení v rámci zákonů přijatých pro útocích na Dvojčata dovoluje „šmírování“ (nejen vlastních) obyvatel zřejmě ve větším rozsahu, než dovolují zákony u nás. Americká kapitola vychází z otců zakladatelů americké demokracie. Aktuální současnost, stejně tak jako v případě dnes velmi nedemokratické Číny, se v knize neřeší. Součástí knihy jsou stylizované grafy jednoduše ukazující, jakým způsobem (kdo komu a skrze koho) v jednotlivých systémech vládl.
V průběhu celé četby se nelze ubránit srovnávání s dneškem, s aktuální situací, kterou zná každý čtenář. „Jedna z prvních změn, které provedl Caligula, čuně na císařském trůně, bylo to, že uvalil daně na každičkou věc. Zatížil daněmi z obratu potraviny, zdanil všechny soudní procesy, dvanácti a půl procentní daň stanovil na příjem nosičů břemen. Podle Suetonia měly prostitutky odvádět za každý den zisk ze soulože,“ přičemž byl k tomuto zákonu připojen ještě článek, podle kterého se tento předpis vztahoval zpětně i na dřívější nevěstky a kuplíře, ba dokonce i na osoby již ženaté a vdané. Nejenže si tak získal nenávist, ale ochromil i hospodářský život.“ Nepřipomíná vám to něco?
Při pečlivé četbě lze u jednotlivých, v historii úspěšných systémů najít společné jmenovatele. Uveďme alespoň jeden z nich: omezení korupce. Kde se proti ní úspěšně bojovalo, země vzkvétala. Ať už šlo o starověkou Indii, středověkou Čínu či Japonsko. Všichni víme, že korupce stojí stovky milionů (ne-li více) ročně i český rozpočet a úplatky ve státní správě jsou veřejným tajemstvím.
Vládnutí je o vládci a jeho systému. Pokud je systém demokratický, spíše než o vládce jde o volené auditorium. Česká veřejnost vnímá poněkud nesprávně prezidenta jako vrcholného představitele moci a z tohoto úhlu pohledu posuzuje jeho činy. Ať už si o našem posledním „šéfovi státu“ myslíme cokoli, tak nevládne. Není ani mogul, ani král, ani císař, ani chán. Vládnout není ani práce na masírování ega, ani příležitost získat ke své firmě další položku jménem stát, ale práce, která se musí odvádět poctivě a s plným nasazením. Současný prezident se chlubí svou fotografickou pamětí. Kéž by si knihu nejen přečetl, zapamatoval (lepe než proslavejný Peroutkův článek) a pokusil se pochopit, v čem vládnutí spočívá. Aktuálně tuto knihu vydává nakladatelství AOS Publishing, avšak český čtenář zná knihu už z roku 1994, kdy ji vydalo nakl. Melantrich. Přiznejme, že název knihy není nikterak originální, v češtině se podobně jmenuje nejen kniha Margaret Thacherové (Umění vládnout v originále Statescraft), ale i publikace xenofoba a extremisty Tomia Okamury. Přesto Vládnout je umění autorů Mrkose a Mahlera si tento titul zaslouží ze všech nejvíce.
Shrnuje přehled nejlépe fungujících politických systémů v dějinách lidstva. Zkrátka něco, odkud bychom se měli učit my, co chodíme k volbám. A pro ty, kteří volby vyhrají, by mělo jít o četbu povinnou, z níž by měli skládat svou politickou maturitu. Špičkové shrnutí celé knihy obsahuje závěrečných 10 principů, které by mohly změnit svět. Ovšem ve světle současného pohledu do českého rybníka jsme schopni nabídnout: nízké daně (princip č.1 „Co nejintenzivnější podpora hospodářství), schopné a morálně bezúhonné úředníky, jak to vyžaduje princip č. 4 „špičková administrativa“…? Vypadá to, že stále se je co učit. I věcem, které jsme kdysi uměli.
Ha. A. Mehler , B. J. Mrkos: Vládnout je umění – tajemství úspěchu moudrých státníků, 2016, AOS Publishing, 2016, ISBN 978-80-87624