Občas jedna věta, stejně tak jako klíčový dílek skládanky, dokáže zapadnout tak, že složí dílčí obraz a zobrazí se (ne)známý celek. „Předchůdcem prvního poválečného ONV (Obvodního národního výboru, pozn recenzenta) byl Revoluční národní výbor… Protože na Ústecku nebylo dosud 25% českého obyvatelstva, byla na příkaz Zemského národního výboru jmenována Okresní správní komise. Její předsedkyní se měla stát Marie Vobecká (KSČ).“ V Ústí nad Labem neproběhla roku 1945 žádná revoluce, takže název Revoluční národní výbor byl poněkud nepřesný. Leč odpovídal době, kdy mnohé z toho, co chtěli komunisté uchvátit, nebo mít pod kontrolou, dostalo přídavek revoluční. Statisíce dodnes žijících členů Revolučního odborového hnutí o tom ví své ( ROH zaniklo roku 1990). A komunistka v čele OSK je jen dalším z důkazů tehdejšího tlaku na kontrolu čehokoliv. Rychlá výstavba internačních táborů a jejich provoz, patřila mezi záležitosti o nichž chtěli mít komunisté přehled. Mezi nejnaléhavější úkoly OSK patřil odsun Němců a řešení jejich majetkových otázek, rozuměj tedy, převážně krádeží a konfiskací. Celá situace s odsunem na Ústecku byla komplikovaná přílivem Čechů (i volyňských) z vnitrozemí a nutností ubytovat Rudou armádu a to vše v době, když část města byla zničena americkým bombardováním (nálety zlikvidovaly 572 domů s 2754 byty) a byl akutní nedostatek ubytovacích kapacit.
Tábory s různou intenzitou fungovaly v období květen 1945 až jaro 1947. Nešlo o jakési shromaždiště Němců před jejich odsunem, ale o regulérní vězení. Důkazem budiž nařízení, které vešlo v platnost 20. prosince 1945. Nařizovalo „trestat nedovolené opuštění místa a jakékoliv porušení kázně v internačním táboře podle dekretu o národní cti vězením 1 roku.“ Jako by nestačilo, že příděly jídla byly sníženy na úroveň válečných dávek Židům a internovaní byli posílání na nucené práce. Vyžádat si je mohl prakticky kdokoliv. Jaké byly táborové začátky?
„Tento tábor jsme museli nejprve dát do pořádku. V první době, kdy už přicházely chladné noci jsme žili pod širým nebem. Pro všechny, kromě bloku 1, začala těžká doba utrpení. U rozkládacích baráků RAD bylo nutno nejprve odstranit mezistěny, ve výši 1 m a na ně pak položit klády a na ně pak mezistěny a tak až do stropu, takže každý barák pak byl 3-4 poschoďový. Každý z těchto baráků byl obsazený 2 bloky, to znamená 500 muži. Vcelku nás bylo 13 bloků, sláma nebyla, museli jsme spát na holé zemi namačkáni jako herinci. Na čištění nebylo pomyšlení, vzduch se mohl krájet a byl samý zápach…“
Jelikož obecně byla materiální situace v Ústí nad Labem poměrně svízelná, není divu, že starost o internované nepatřila mezi důležité priority. Špatně se shánělo nejen jídlo, ale i oblečení, postele nebo léky pro táborovou nemocnici. Navíc se mezi strážnými projevovala velká fluktuace, strážní a dozorci sice měli zbraně, ale chyběl jim výcvik i disciplína. Vysoká fluktuace vedla nakonec k vyhlášení povinnosti setrvat ve službě nejméně 3 měsíce. Čas od času se opilí dozorci provinili střelbou a Roček zmiňuje i případy přepadení a krádeží. Život vězňů, zadržených či káranců rozhodně nebyl žádnou selankou. „Bude-li někdo z káranců přistižen při pokusu o útěk, bude na místě zastřelen. Podaří-li se někomu utéci, bude jeho rodina bez milosti vyhlazena.“ To nejsou slova nacistické vyhlášky v době heydrichiády, ale poslední bod směrnice pro zajišťovací tábor v Chabařovicích vypracovaný městskou policií. Domácí řád doslovně nařizoval: „Všechny nepotřebné předměty, jako jsou obsah kapes apod (vyjímaje hodinky, hřeben, kartáček na zuby a kapesník) správa tábora odejme a řádně uchová na místě k tomu určeném“. Pokud byly v kapse peníze, peněženka či klíče (od zkonfiskovaného) domu či bytu… Do lágru se místní Němci mohli dostal pro pestrou škálu důvodů, v knize jich je vypsaných 19. Od členství v nacistických organizacích až po napadení vojenské či policejní hlídky. Vtipné je, že NSDAP byla považována za natolik výběrovou organizaci, že své členy ze svých řad vylučovala například za kriminální či hospodářské delikty. Po válce pak vyloučení ztrátu členství vydávali za důkaz svého protinacistického smýšlení (více v knize Ústecké kádrování).
František Roček shromáždil a setřídil úctyhodné množství faktů, které přetavil do knihy ukazující historii nás samotných z doby, kdy z poválečných ran pořád prýštila krev. Nebýt ní, tak by se zřejmě po dvou ústeckých lágrech, jednom ve Všebořicích a druhém na Skřivánčím poli, zcela slehla zem. Paměť, naše i historická, slábne a navíc historii vyhánění Němců, z nichž mnozí byli dobrými spoluobčany, si leckdo pamatovat či připomínat nechce. O jaké množství lidí v případě ústeckých lágrů šlo? Dne 7. 4. 1945 se jednalo o 3576 lidí (267 mužů a 905 žen) internovaných. Knihu o 258 stránek doplňuje 52 stran obrazové dokumentace, převážně přefocené archivní dokumenty a průkazky strážných. Doslov je vlastně krátkým autorovým rozhovorem s jiným mistrem literatury faktu, Romanem Cílkem.
Roček F.: Ústecké lágry, 2015, AOS Publishing, 978-80-87624-30-2
Roček: Ústecké lágry