Autobiografie s dopomocí
Hned na začátku je potřeba zdůraznit, že Stanislav Bernard píše knihu sám a o sobě a svém podnikání, takže se dá předpokládat, že pokud se kdy dopustil nějakých faulů, tady je nepřizná. Jenže i tato věta je pouhopouhou spekulací. Ostatně už motto knihy je z tohoto úhlu pohledu poměrně výstižné.
„Každý podezírá sám sebe alespoň z jedné základní ctnosti, a ta moje je: jsem jedním z mála počestných lid, které jsem kdy znal.“ Velký Gatsby.
Základní struktura knihy je jednoduchá: šest kapitol z nichž každá má 3 – 4 podkapitoly a zakončená je „malým podotknutím nad šnytem“. Pro nepivaře – šnyt (z německého Schnitt) je neurčitou objemovou mírou piva, vzniklo jediným načepováním piva do půllitru, zbytek tvoří pěna. Prostě méně piva, více pěny do půllitru pro ty, kteří si nechtějí dát malé, ale velké je na ně moc velké.
Dějová linie knihy sleduje „život“ Bernarda a jeho pivovaru od chvíle, kdy ho vydražil, až po dnešek. Pivo se samozřejmě v Humpolci vařilo i ve středověku, ale o historii tady nejde – vždyť první kapitola se nazývá O vydražení humpoleckého pivovaru. Pivovar, jež byl komunisty původně určený k likvidaci, neměl zrovna nejlepší obraz. Plánované rušení znamenalo, že nebyl důvod do provozu investovat a byť se v něm pivo vařilo, image mělo spíše v záporných hodnotách. A „probrat“ negativní značku k pozitivnímu životu je těžší, než na zelené louce vybudovat něco z gruntu nového.
V podstatě lze v knize vysledovat 3 linie, jež se tu více, tu méně se prolínají. Politiku, podnikání s podnikatelským prostředím, a snahu o co nejlepší prezentaci pivovaru Bernard včetně sebeprezentace. Přece jen jde o jakousi „autobiografii“ s dopomocí (na knize se autorsky podílel i Ondřej Horák).
Femikecy
Autor se věnuje jak oblasti reklamy, tak politiky ani korupce. Reklama humpoleckého pivovaru má pro svou nápaditost dlouhodobě jasný zvuk, a Stanislav Bernard do ní dává sebe sama. Nejde o nadsázku, ale fakt. Jeho tvář na reklamě se v různých kontextech objevuje poměrně často, což naposledy hnulo žlučí feministkám. Šlo v podstatě o to, že použil retro styl tzv. pin-ups girls (hojně v minulosti využívané například coca colou). Mimo jiné vyměnil ženskou hlavu za svou… a problém, který před bojovnicemi za ženská práva vyvstal, se dostal až na stránky celostátního tisku.
„Tím, že hlava žen byla vyměněna za Vaší, došlo naopak k tomu, že ženské tělo se stalo ještě více anonymním objektem. Udělal jste si legraci ze sebe, ale zároveň jste ponížil ženy. Přes zřejmě dobrý úmysl zůstává nová verze kampaně sexistická a uráží řadu lidí.“ Upřímně řečeno,
Bernardová pin up černoška
ona „řada lidí“ byla bezesporu jen v hlavách militantně naladěných dam.
V souvislosti s tím, s jakými problémy se musí soukromý, neustále rostoucí pivovar potýkat, je toto úsměvná záležitost a ze strany feministek opravdu drobné okopávání kotníků a snaha o zviditelnění. Na druhou stranu ovšem historka ukazuje, jaké to je jít vlastní cestou. Včetně reklamy a marketingu, kde pivovar vydává opravdu kvalitní čtvrtletník Vlastní cestou (vskutku příznačný název). Slovo „kvalita“ je v textu poměrně frekventované. Každý pivovar rád říká, že má „kvalitní pivo“. Ovšem co se pod touto frází skrývá? V případě Bernarda to je maximální snaha o kontrolu nad celým procesem, což obnáší vlastní kultivační stanici na kvasnice, vlastní slad a sladovnu. To v českém pivovarském prostředí zdaleka není samozřejmostí.
Místně opatrná upřímnost
Stanislav Bernard na základě vlastních zkušeností trefně popisuje stav médií i politiky. V prvém případě dokládá, že pro média je jen špatná zpráva dobrou zprávou, což v praxi znamená, že se (s drobnou výjimkou v oblasti sportu) nechválí. Zato jakýkoli nedostatek je dobré „rozmáznout“ bez ohledu na skutečný stav věci či hlubšího vhledu do problematiky. Jde o jisté zevšeobecnění, ale vzhledem k osobní zkušenosti majitele pivovaru se nelze negativnímu tónu divit. Co se týče politiky, ani tady, opět na základě osobní zkušenosti, si S. Bernard nebere servítky. Ostatně ne nadarmo se část kapitoly O politice, korupci a Evropské unii jmenuje Podnikání na cizí účet = česká politika.
Oč otevřeněji působí v kritice Zemana, Klause či státního dluhu, o to opatrnější a „diplomatičtější“ je, má-li kritizovat nešvary či podvody na pivu či zákaznících. Přece jen se v branži bude dále pohybovat, takže píše-li o jednom opravdu velkém pivovaru, jež se tváří, jako by pivo zrálo v sudech, ale ty jsou jen v návštěvnickém centru – dá se vytušit, že jde o Plzeňský Prazdroj, ale otevřeně to řečené není. Trochu to snižuje image zásadového chlapa, který co na srdci, to na jazyku.
Bernard nikterak nezastírá svou pravicovost, ostatně ve větě „ať si komunisté klidně odjedou do KLDR a nemusí se ani vracet,“ je jasný úhel pohledu na věc. Rozhodně není ani fanouškem Evropské unie, podle jeho slov je jednou z mála věcí, kterou má EU nastavenou dobře, skutečnost, že český trh není chráněný – odráží to fakt, že zahraniční pivní exportéři do Čech nevtrhli, zato některé naše (dobře, dnes už je opravdu málokteré pivo z velkých pivovarů v českých rukou) značky se „venku“ uchytily.
Bernardovy sváteční dobroty
Sloh, jakkoliv je vidět snaha o „učesanost“, je místy trochu neohrabaný, což ale kupodivu zvyšuje autenticitu Bernardovy výpovědi. Grafika je lehká, čistá a závěr knihy tvořený leteckým snímkem pivovaru a slovem „dopito“ dává jasně najevo, že už jste skutečně u konce. Nejde o knížku, jež by se stala „ozdobou knihovny“ (což občas bývají knihy tak drahé, že je málokdo čte, ale majitelé se s nimi rádi chlubí), ani publikaci, k níž byste se vraceli pro moudra, rady, zábavu nebo poučení. Ale rozhodně není ani hloupá, ani nudná. Poodhaluje, jaké to je v Česku podnikat, jaká je tady nejen pivní kultura a čtenář se dozví i leccos o pivu.
Bernard S., Horák O,: Tvrdohlavý muž, Nakladatelství 65. pole, 2014, Praha, 216 stran, ISBN: 978-80-87506-39-4