Příběh Osvětimi je natolik nepochopitelný a neuvěřitelný, že se najdou lidé, kteří ho zkrátka prohlásí za výmysl. Ian Baxter je ostřílený vojenský historik specializující se na německou vojenskou historii a jako autor dvou desítek publikací je zkušeným matadorem knižního trhu. Dokáže si sehnat kontakty na zdroje fotografií a sestavit příběh o který mu jde. Ať už to jsou Esesáci z Treblinky, Německá obrněná vozidla ve Druhé světové válce, či Velitel Osvětimi (kde evidentně čerpal ze stejných zdrojů, jako v případě Tábora smrti – Osvětim). Tábor, jenž byl od začátku stavěný jako lidská jatka, není na dokumentárních fotografiích ani glorifikován, ani zatracován. Tak jako fotografie „pouze“ zachycují skutečný stav věci, popisky totéž vtělují do slov. „V květnu 1944 přijíždělo do tábora kolem 3 300 Židů každý den, někdy tento počet vzrostl až na 4 300. Například 20. května přijel konvoj s třemi tisíci lidmi, z nichž dva tisíce nebyly schopné práce. Následujícího dne, 21. května dorazily z Maďarska hned dva konvoje s šesti tisíci lidmi, z nichž jen dva tisíce mohly pracovat a zbytek byl okamžitě odeslán na smrt. Je nejvýš pravděpodobné, že většina těchto lidí, hlavně matky z dětmi a starší lidé skončila v krátké době v krematoriích.“ Lidé zde pracující (myšleno Němci, nikoliv vězni) nejsou líčeni jako zrůdy, ale jako běžní zaměstnanci s právem na odpočinek. Fotky ze sluncem prohřátých odpočinkových dnů působí jako dokonalý kontrapunkt k seřadištím plným lidí, jenž netuší, že se jedná o jejich poslední den. Osvětim v obrazech není knihou s podrobnými statistikami ohromující množstvím čísel, miliony mrtvých, byť se Baxter číslům samozřejmě nevyhýbá. „V Březince zemřelo popravou plynem kolem osmi tisíc obětí denně.“ Nehledá příčiny „konečného řešení“ ani nenastiňuje (pokud si je nepřipustí čtenář sám) možná východiska k tomu, „aby se něco podobného nikdy neopakovalo“. Její síla je právě v obyčejnosti. Ne nadarmo se říká, že největší zvěrstva dokáže dělat obyčejný otec od rodiny za pravidelný plat. Zatímco v Sovětském Svazu byli dozorci v gulazích pevně sevřeni svěrací kazajkou strachu, v případě Němců šlo o „vlastence“, či normální lidi plnící zadaný úkol a normy. Ony normy byly počty spálených lidí. Je nutno vzít v úvahu, že židovská otázka byla v nacistickém Německu skvěle propagandisticky zvládnutá. Část tábora (včetně plynových komor) postavili samotní vězni, část udělaly „na zakázku“ externí firmy. Ostatně i dodávka samotné křemeliny naplněné kyanovodíkem, proslulého Cyklonu B, nebyla pro IG Farben nic jiného, než lukrativní státní zakázkou.
Popírači holokaustu to mají vskutku těžké. Baxterova kniha podkopává jejich marnou snahu o vymazání nedávné, k jejich nelibosti velmi dobře zdokumentované, minulosti. Archivní snímky sice nezprostředkují zážitek tak silný, jako samotná návštěva, ale dokáží se mu svou přiblížit. Jen je potřeba si připustit, že fotografie zachycují realitu a nikoliv fikci. Že naprostá většina lidí zachycených na snímcích tábor nikdy neopustila. Jejich poslední stanicí byla plynová komora a bezejmenný hrob či rozsyp. Někdy dochází k až absurdnímu spojení fotek a textu. Zatímco v textu se píše o tisících zplynovaných, na fotkách se shromažďují důstojníci SS ke slavnostnímu otevření nové nemocnice. Za zmínku snad stojí jediná do očí bijící faktografická chyba. Tatry nejsou celý rok pod sněhem, jak se píše na straně 9.
Autor těchto řádků je cynik a domnívá se, že nic není svaté. Ze všeho je možné si dělat legraci. Z Proroka, Krista, Židů, homosexuálů, vegetariánů, incestu i z něho samého. Ale po návratu z návštěvy Osvětimi mu vtipy o holokaustu nějaký čas vůbec nepřišly vtipné. Možná proto bere knihu jako potřebné svědectví udržující při životu historickou paměť. Jak je vidět na mnoha příkladech, včetně klišé že „za komunismu bylo lépe“, lidská paměť je nespolehlivá, selektivní a selhává. A co je psáno, to je dáno. Díky Iane Baxtere.
Baxter I.: Válka v obrazech, Tábor smrti Osvětim, unikátní fotografie z válečných archivů, Brno 2013, nakladatelství JOTA, ISBN 978-80-7462-416-2, 132 stran
