Na to, aby člověk napsal knihu sám o sobě, odkopal se, musí mít dost odvahy a sebevědomí. Než budete číst dál, schválně si zkuste zodpovědět následující otázky týkající se autorky knihy a její hlavní protagonistky v jedné osobě. Je to Pražanda nebo Moravačka? Čím se teď živí? Co vlastně vystudovala nebo čím se živila než se setkala s Mistrem. Autor těchto řádků to nevěděl a bylo mu to bohapustě jedno. Díky své profesi znal Mistrovo dílo a jeho milenky mu byly ukradené, byť se on sám svým chlapáctvím zamindrákovaně chlubil kdekoli, kam ho pozvali. I o životě s Mistrem je kus příběhu.
Kniha na zadní straně obálky sama o sobě tvrdí, že je „brutálně upřímná a sarkastická“. Sarkastická bezesporu ano, s upřímností to bude horší. Tedy pokud si myslíme, že upřímnost znamená na sebe prozradit nejen klady, ale i zápory. Jenže v podání sebe sama je autorka krásná, bystrá, pohotová, místy uplakaná, ale vždy nad věcí. Věrná, s výrazným smyslem pro humor a v podstatě bez chyby. Upřímně řečeno, není se co divit. Ať už si o fyzické kráse myslíme cokoliv, včetně toho, že někdo rád holky, jiný vdolky a další třeba ovečku, jistou atraktivitu Sáře Saudkové odepřít nelze. Když k tomu připočteme smečku obdivovatelů (včetně žen), kteří jí její půvab neustále připomínají, nelze se sebestřednému stylu divit. A pikantérií zavánějící životní etapa, kdy vyměnila otce za syna, má šanci českém „bleskově-aha“ prostředí prodávat. Sice hůře než kuchařky Ládi Hrušky, ale potenciál tady je. A autorka to ví, neb se v prostředí obchodu (prodávala přece mistrova díla a podle jejích slov je prodávala dobře) pohybovat umí.
To ale nic nemění na tom, že psát umí. Mládí, kterému věnovala první část knihy, je popsané tak plasticky a přirozeně, že autor těchto řádků měl pocit déjà vu. Jako by žil na stejném místě, prožíval stejné historky (prožíval podobné), jedl stejně hnusné jídlo školních jídelen a vzpomínal na své vlastní mládí, na něž už skoro zapomněl. Bezesporu je to dané velmi blízkým ročníkem narození (v případě autorky 1967) Odkud se vzala nespoutaná povaha autorky? Možná to má v genech, pochází totiž z rodu těžce pracujících lidí, kteří byli solí této země.
„Nikdy jsem ho (dědečka) nespatřila. Nezabily ho válečné útrapy, nezabili ho Němci. Prachsprostě ho zabili komunisti, hajzlové s krvavou hvězdou v řiti… Mám za nehty úrodnou půdu z polí mého dědečka a v sobě nepoddajnou,vzornou a hrdou duši a vím, že mohu kdykoli nahlas říct: KOMUNISTI JSOU VRAZI A PAKÁŽ A KURVY JEDNY ZLODĚJSKÝ ZASRANÝ, a přesto jsem stále dámou s aristokracií v krvi.“ Už jako dítě zdůrazňuje svou nespoutanou povahu a jinakost včetně toho, že dokáže přečůrat kluky. Ne ve smyslu politické vychcanosti a umění našetřit si z náhrad na dům či odklonit majetek před rozvodem, ale v opravdové soutěži „kdo dál dočůrá“ bez váhání „vyhrne faldíky“ a zachrání čest holek. Žije život šťastného dítěte a umí ho báječně zprostředkovat čtenářům. Včetně výletu šestnáctileté slečny do Prahy, která si spíše než užila, tak protrpěla noc na Hlavním nádraží.
Druhá část knihy je věnována sou(lo)žití s Mistrem. Ačkoli jeho „vkus na somatotyp“ se dá odhadnout podle rozměrných zadnic na jeho fotografiích, vnímá se Sára jako jeho femme fatale. Užila i prožila si s ním své. Opět je nutno připomenout, že se jedná o její úhel pohledu, což vždycky je obraz v poněkud pokřiveném zrcadle. Ale ať se mezi nimi událo cokoliv, popisované scény nejsou vulgární, přisprostlé nebo nedej Darwin, dokonce primitivní. Naopak jsou popisovány s nadhledem a jistou až imponující aristokratičností. I soulož v parku vypadá v jejím podání jako romanticky milostný akt a nikoliv pudová záležitost podpořená alkoholem. Sex nehraje v knize zrovna zanedbatelnou úlohu, ale neočekávejte detailní popisy odstínů šedi. Sára Saudková žije naplno ve štěstí i slzách, ale v knize nikoho neponižuje, neshazuje, nemstí se. Přesto ale Mistra vystihuje poměrně přímočaře. „Ženská, která miluje, si klidně nechá oškrábat kůži až na maso. On to ví. A aby to bylo snazší, láká k sobě ty, které si o to říkají. Rozené oběti. Ubité holky bez sebevědomí. Krasavice, kterým nějaký blb vycucal sebeúctu nebo energii a rovnou si vzal i peněženku. Rozmařilé naivky, které nevědí coby. Pokorné maminy, kterým se rozpustil život v pracím prášku a nad párou z hrnců. Hysterky, které číhají na příležitost vypustit démona. Dobrodružné povahy, kterým je všechno jedno – hlavně že se něco děje. Pološílené intelektuálky pátrající po velkém Umění a Smyslu života. Ztracené existence, kterým už je všechno jedno a v pádu ještě níž vidí už jen další nezbytnou fázi své cesty. Spasitelky a samaritánky, které se hodlají ujmout vlády v ložnici nebo alespoň v kuchyni. Lovkyně pátrající po výtahu, který je dostane zase o kousek výš. Opilkyně přitahované zmarem a dobrým vínem…“ Kam se v této přepestré plejádě zařazuje sama autorka, která taky zaklepala na Mistrovy dveře, se může čtenář jen domýšlet.
Život se Saudkem „juniorem“ je o něčem jiném, neb se nejedná o Umělce (čti sebestředného bonvivána toužícího po orgasmu, světovém uznání a plné ledničce). Přesto ani tady nejde o láskyplnou selanku. Zato se v příběhu objeví dvě děti a další chlap. Láska jak trám, tajné schůzky v cizině… a poněkud matoucí, vyvrcholení na posledních dvou stranách, které jako by patřilo ke zcela jinému typu literatury, než je vlastní životopis. Kdo ví, třeba se dočkáme pokračování. Zcela záměrně jsem se nepodíval na film Fotograf. Zajímal mě, ale mohl by ovlivnit recenzi – totiž podvědomě by mohlo dojít k hodnocení autorky na základě filmu, který může, ale nemusí být pravdivý. Nehodnotím film, hodnotím knihu. A musím říct, že nízké očekávání bylo vysoce překonáno. Ta zrzavá má potenciál zvednou nejedné dámě, ctitelce či následovníci Sáry Saudkové sebevědomí, neb více než jasně ukazuje, že žít se dá i jinak. Nespoutaně, svobodně, nezávisle, bez výčitek a žárlivosti. Jenže …ne každá je Saudková.
Saudková S.: Ta zrzavá, Praha 2015, nakl. Mladá fronta, ISBN 978-80-204-3879-9
Ta zrzavá – Sára Saudková