V případě Jareda Diamonda, amerického vědce a popularizátora, jde o sázku na jistotu vědeckou i literární. Jím předkládaná fakta pocházejí z mnoha výzkumů či osobních zkušeností, takže pokud očekáváte iracionální vzdechy nad tragédií mizejících původních společností a jejich jazyků, jděte v knihkupectví o poličku vedle. Tady jde o vtipně a čtivě popsanou vědu. Řekněme rovnou, že napsat dobrou popularizační knihu není jen tak a Diamond patří z tohoto úhlu pohledu ve světě k vysoce ceněným celebritám. Kniha je logickým pokračováním jeho předchozí publikace Osudy lidských společností: Střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii, oceněné Pullitzerovou cenou. Stačí namátkou vybrat několika kapitol a je jasné, že čtenáře čeká vskutku široká plejáda témat: Přátelé, nepřátelé cizinci a obchodníci, Války, Jak vychovávat děti, Jak zacházet se starými lidmi, Lvi a jiná nebezpečí, Cukr, sůl, tuk a lenost… Každé z kapitol by bezesporu vydalo na samostatnou knihu a tak není divu, že Svět, který skončil včera má 520 stran.
Přemýšlivý čtenář srovnává své osobní zkušenosti s přečteným, zatímco Diamond srovnává rituály a fungování dávných společností s těmi dnešními. Někde jde o jasný soulad, jinde o diametrální odlišnost. Krásný a všem známý příklad jsou symboly moci. „Existuje však i několik rysů tradičního obchodu, které moderní nakupující dobře znají: například to, že velký podíl našich nákupů věnujeme funkčně neužitečným a zbytečně drahým položkám, které symbolizují naše společenské postavení (šperky, značkové oděvy a podobně). Luxusní položky – status, který propůjčují, může jejich majiteli přinášet značné materiální výhody, například obchodní příležitosti,“ píše Diamond a jeho slova platí skrz historii i kontinenty. Nelze nevzpomenout na péřové čelenky severoamerických Indiánů definující náčelnický status a značkové hodinky bývalého pražského primátora (říkejme mu třeba Kolibřík), který jimi nenápadně dával najevo luxus a moc. Demonstraci moci pomocí předmětů měla ve svém chování zafixována nejedna tradiční societa a tento modus chování přetrvává, přičemž jeho vyhrocená podoba se přetavila ve snobismus. Tradiční společnosti, stejně jako my, rozlišovali v rámci obchodu věci nezbytné (jídlo a nářadí) a zbytné, leč luxusní. Tak vnímali kromaňonci jantar, Inuité slonovinu a afričtí Pygmejové tabák či alkohol. Opravdu jsme se díky civilizačnímu procesu zbavili „primitivismu“?
Našince může potěšit, že máme v knize amerického autora své místo. V kapitole věnované sporům a válkám se píše: „Některé mezinárodní spory se dnes sice řeší po dohodě zúčastněných zemí u Mezinárodního soudního dvora, jiné spory se však řeší v zásadě podle tradičního přístupu, pouze „ve velkém“: přímým vyjednáváním nebo zprostředkovaným vyjednáváním mezi stranami sporu, které jsou si vědomy, že v případě neúspěchu jednání může dojít ke spuštění opačného alternativního procesu, kterým je válka. Klasické příklady nám poskytuje nedávná historie: spor v roce 1938 mezi hitlerovským Německem a Československem o pohraniční oblast Sudety, obývanou německou etnickou většinou, byl vyřešen na základě zprostředkování Velké Británie a Francie (které na Československo vyvinuly tlak, aby na urovnání sporu přistoupilo),“píše Diamond. My víme, že pak i přes veškeré ústupky nakonec válka vypukla. Autor neustále předkládá historické paralely, v nichž poučený čtenář nachází současné aktuality. Co je na knize pro přemýšlivého čtenáře zvláště cenné, je množství souvislostí. „ V Kalifornii se po soudcích požaduje, aby ukládali dlouhodobé tresty pachatelům odsouzeným za třetí trestný čin v pořadí (tedy po dvou předešlých odsouzeních za zločiny) – a to třeba i v případě, kdy třetím trestným činem je ukradení kousku pizzy. Částečně i v důsledku tohoto faktu se objem prostředků, které Kalifornie vydává na svůj vězeňský systém, pomalu přibližuje objemu výdajů na středoškolské a vysokoškolské vzdělávání.“ Co nám to říká? Třikrát a dost? Co by to udělalo u nás? A mají tam opravdu tak drahé/levné školství? A co kdyby třetí prohřešek byla autonehoda, jíž se nedalo zabránit? Leckdo by se mohl logicky zeptat: „A jaké byly ty dva prohřešky předtím?“ Jakou roli v naší společnosti hraje starozákonní oko za oko kontra novozákonní křesťanské odpuštění? Diamond nevynáší soudy, ale ukazuje rozdíly mezi tradičními společnostmi a námi prožívaným dneškem. Neustále nutí člověka přemýšlet, ale zároveň po něm vyžaduje jistý intelektuální a znalostní „background“.
Válka mezi dvěma kmeny vzniklá na základě „msty“ má svou „spravedlivou logiku“. Zločin například zabití někoho ze sousedního kmene vyvolá okamžitou odezvu. Dvouleté vyšetřování banální autonehody, kdy opilý řidič porazil ženu, nám přijde nepochopitelné a nespravedlivé zejména proto, že jde o jasnou ukázku moci peněz. U Papuánců není důležité, že pokus o zabití provedl náčelník, ale že to provedl. U nás se soud táhl mimo jiné dlouho proto, že šlo o „kmotra“ a jím zaplacené odborné posudky. „Bohatší strana sporu bude mít výhody v civilních i trestních sporech. Může si dovolit najmout kvalitnější právníky a odborné znalce. Může přinutit méně movitého odpůrce k dohodě tím, že bude podávat rozsáhlé podněty, aby neúměrně zvýšila právní náklady odpůrce, nebo že bude podávat žaloby, které nebudou opodstatněné, ale pro druhou stranu bude nákladné jim čelit. Navíc některé státní justiční systémy podléhají korupci a favorizují bohaté nebo politicky vlivné strany sporů,“ popisuje autor jak českou, tak i americkou realitu. A jedním dechem dodává, že „stát poskytuje slabším stranám alespoň nějakou ochranu, zatímco malé společenství malou nebo žádnou.“
V kapitole o válkách přináší autor celou řadu překvapivých faktů. Porovnáme-li počet obětí bojujících kyji a luky, dojdeme k závěru, že jsou smrtelnější než atomová bomba. V moderních společnostech je válka občasnou záležitostí, zatímco v tradičních společnostech jde spíše o setrvalý stav. Ovšem jistým zkreslením může být fakt, že autor čerpá zejména ze svých novoguinejských zkušeností, kde tomu tak skutečně je. Bylo by tomu tak i v případě severoamerických indiánů či arktických Inuitů? Ale i tady se dostane odpovědi, vždy záleží na daném prostoru, množství lidí na danou plochu a mnoha dalších faktorech, včetně znalosti místního jazyka. Mluvíš naší řečí – jsi náš. Jenže na Papui jsou stovky různých jazyků. Vtipně vyznívá autorovo vyhodnocení důvodů vzniku válek u tradičních společenství. Ano, válka vzniká kvůli ženám a pro prasata. Než budu nařčen z čehokoliv včetně sexismu, doporučuji přečíst kapitolu s názvem Motivy tradičních válek. Apropo Trojská válka taky byla válkou o ženu, není-liž pravda? Mimo jiné se v ní dozvíte, proč se novoguinejci válečným zabíjením chlubí, zatímco my máme ze zabíjení trauma.
Další velkou oblastí, které se Diamond věnuje je téma staří/mladí. Od narození dětí, přes zabíjení nemluvňat, které bylo (a někde ještě stále je) trvalou záležitostí života komunit, až po otázku, zdali „živit starce“. „Po porodu, obvykle ještě předtím, než se dá dítěti jméno, a každopádně předtím, než se dítě přinese zpátky do vesnice, musí sama matka pečlivě zkontrolovat, zda dítě nemá nějakou vadu. Pokud vadu má, je matčinou povinností ho udusit,“ cituje autor socioložku Nancy Howellovou. Na jedné straně jsou věci, jež se naší civilizaci příčí (infanticida), na straně druhé se přes veškeré rozdíly najdou společné body. V dobách hojnosti jíme my i !Kungové vybraná jídla. U nás může jít o kaviár, drahé ovoce a vybrané lahůdky z mořských korýšů, u !Kungů jde o ořechy mongongo (plod stromu Schinziophyton rautanenii). V nouzi, jež vyvstala během válečných let v polovině 20. století, jedli Britové myši. !Kungové v extrémním nedostatku vyhrabávají nechutné kořínky a požívají maso pošlých krav.
Závěrečné porovnání výhod a nevýhod rozdílných společností po smršti informací z obrovského rozsahu oborů nakonec vyznívá na první pohled banálně. Vždycky je nějaká výhoda vyvážená nevýhodou. Ať už je to dostatek soli, kterou koupíme v každé samoobsluze a následně zvýšený krevní tlak v našich tepnách, nebo nutnost mluvit s příslušníky kmene kontra možnost „těm svým“ poslat email. Stres z nahromadění přesně vymezených úkolů, jejichž termíny jsou předem přesně vymezeny a kontrast života řídící se počasím. Prší? Tak počkáme až přestane. Jen nevíme, kdy to bude. Jenže občas je potřeba, aby nám tak samozřejmé pravdy někdo znova připomněl. A pokud to udělá s dostatečným množstvím vědeckých faktů a podá čtivou formou, tím lépe. Ne že by se každá věta knihy měla bezvýhradně přijmout, ale každá stojí a zamyšlení.
Svět, který skončil včera není knihou pro každého. Počet stran a touha po souvislostech poněkud selektuje množství čtenářů v populaci, jejíž část je schopná mediálně žít smrtí průměrné, psychicky narušené zpěvačky a více než 500 stran fakty nabitého textu je poněkud mimo jejich záběr. Zabít cizince ze sousední vesnice, dvojče a nebo starou babičku – je to vražda, kulturní zvyk nebo nutnost? Trestat děti fyzickým bitím či nikoliv? Příkladů je v knize tolik, že zastánce jakéhokoliv modelu si v ní najde dostatek obhajujících argumentů. Nakladatelství Jan Melvil knihu podobného rozsahu a zaměření zatím nevydalo. Takovýto titul by slušel nakladatelství Academia a z hlediska logiky trhu jde bezesporu o rizikový tah. Ale z hlediska kvality knihy jde o počin chvályhodný, ukazující, že Jan Melvil míří výrazně výš než jen k pelmelovému Čtyřhodinovému kuchaři.
Diamond J.: Svět, který skončil včera: co se můžeme naučit od tradičních společností, Brno 2014, nakl. Jan Melvil, ISBN 978-80-87270-97-4
