Byl jsem v Srbsku a okolí několikrát a pokud se tam vydám znova, pravděpodobně budu mít v batohu Srdce českého krasu. Celý název publikace zní: Srdce českého krasu – Obec Srbsko a krajina v jejím okolí. Její název vystihuje obsah poměrně dokonale, skutečně jde o detailní rozbor obce Srbsko a jejího okolí, jen v obráceném gardu. Nejprve přichází na řadu do „okolí“ ve smyslu geologické krajinné minulosti. Kras je fenoménem tvořící „okolí“ Srbska, takže není divu, že je hlavní linii knihy. Od nejstarších vápenců po nejmladší pěnovce. Opomenuty nejsou ani jeskyně, vždyť „žádná jiná obec v Česku nemá tolik jeskyní ve svém bezprostředním okolí“. Pozornost je jim věnována jak z hlediska historie výzkumů, tak pradávného osídlení zvířaty i lidmi. Nejde jen o lekce z karseologie, vápence a jejich těžba tvoří významnou část „technické“ historie zdejší oblasti, ať už jde o minulost lomů a společností těžících kámen, na ně navázané železnice či další technikálie.
Kniha Srdce českého krasu
Podobně jako u podobných knih (Krajem Joachima Barranda, Podzemní památky středních Čech) jsou kapitoly doplněny o boxy vysvětlující jednotlivé zajímavosti. Čtenář se dozví o unikátním vzniku jeskynních karbonátů z poslední doby ledové, podrobnosti o skladech trhavin používaných v lomech či popisy povodní z roku 1872 či 2002 v Srbsku. Sami autoři si vědomi občasné náročnosti textu, který vyžaduje penzum odborných znalostí. „Chápeme, že předcházející text (kapitoly) je pro běžného čtenáře málo srozumitelný – vždyť řada zde popsaných fosilních druhů nemá ani české jméno. Jedná se ale o souhrnný popis zdejších nálezů a jejich mezinárodního významu.“ Kapitola Po stopách čtvrtohorního života bys píše než do popularizační knihy patřila do vědeckého sborníku, ale tam by ji nečetl z běžné veřejnosti v podstatě nikdo. Přeháním? Tak schválně, kdy jste měli naposled, pokud vůbec někdy, v ruce nějaké odborné vědecké periodikum?
Historie obce je popsána tak podrobně, že jen těžko si lze představit jak obrovské množství materiálů, včetně archivních, museli autoři dohledat. Staré mapy, citace z urbářů, dějiny jednotlivých stavení, lomů, železniční trati… Pokud si čtenář bude chtít odpočinou od podrobných výčtů, spočine okem na výstižných fotografiích a kresbách s podrobnými a věcnými popiskami. Žádné obecné plky typu „západ slunce uchvátí každého“. Na fotkách jsou občas detaily, které by unikly pozornosti i při osobní návštěvě. Málokdo ví, kde hledat nenápadné mezníky označující hranice pozemků s logy či názvy jejich majitelů. Mimo jiné i proto si ji přibalím do batohu.
Srbsko z knihy vychází jako skutečně unikátní obec, jejíž jedinečnost je dána jednak okolním krasem přírodou i těžařskou historií. Ne náhodou má ve znaku tři lamačské rozštěpovací klíny. Znají ho studenti přírodovědných oborů z pravidelných exkurzí, sběrači fosilií, profesionální i amatérští přírodovědci i trampové a výletníci.
Zpráva Mirko Vosátky, skauta a přírodovědce, kterou sepsal coby strážce přírody leccos naznačuje. „V prostoru kolem Kubrychovy chaty se shromažďují podivná individua , tak zvaní trampové z Mostu, Pardubic, Kladna, Liberce, kteří po chlastu chodí v noci spát do jeskyní podél vodopádu, různě je znečišťují, zanechávající zásoby dříví a doutnající ohniště.“ Vosátkova zpráva pochází z roku 1980, tedy z doby, kdy autor této recenze sám byl abstinentem a trampským „podivným individuem“ a může tedy z osobní zkušenosti říct, že buď je Vosátko velmi nekritický nebo měl na trampy skutečnou smůlu.
Skauti coby organizovaná skupina neměli totiž volnomyšlenkářské trampy příliš v úctě. Navíc z hlediska trampů byl coby příslušník státní ochrany přírody součástí establishmentu, který je navíc „bonzoval“ a komplikoval jejich volnomyšlenkářské bytí v přírodě. „Při odbočce z lesní cesty vedoucí podél Bubovického potoka směrem na Ameriku oheň, parta táborníků hovící si na sedačkách ze dřeva a kamení. Velmi agresivní, poslali mě okamžitě „do prdele“. Když se však objevilo mých pět průvodců s pořádnými klacky trochu se zmírnili. Za pustého klení sbalili své torny, rozebrali sedačky, uhasili oheň a vydali se směrem na Pusťák…“ Vosátko v zápisu neuvádí proč byl poslán in rectum, musel jim něco vytknou či, pokusit se něco zakázat. Zároveň zmínka o chlapcích s „pořádnými klacky“ obrací poněkud naruby to, kdo je v příběhu vlastně agresivní. Těžko lze zpětně objektivně soudit, zachovalý zápis ale krásně dokresluje tehdejší napětí, které mezi orgány státní ochrany přírody a trampingem trvá dodnes.
Zatímco velká část knihy patří tematicky neživé přírodě, její závěr je věnován živé části. Motýli, brouci, pavouci, měkkýši, houby, lišejníky… Nejedná se sice o vyčerpávající přehled druhů, každá z uvedených skupin by vydala na samostatnou publikaci, ale vystihuje to podstatné a navíc může sloužit jako návod, na co se při výletu do okolí Srbska zaměřit.
Srbsko mělo velké štěstí, že právě na něj se zaměřila pozornost skupiny popularizátorů. Kniha samotná nic nemění na historii obce, ale dává o ní vědět širokému publiku. Seznamuje čtenáře s obrovským množstvím vzájemně provázaných souvislostí, které se po přečtení sloučí v jeden celek. Od prvopočátku, kdy v geologické minulosti vznikaly tamní vápence, přes nedávnou minulost jeho těžby, což mělo zásadní vliv na to, jak vypadá zdejší krajina dnes. Bývalé lomy jež spontánně zarostly se staly součástí přírody s větší biodiverzitou, než kdyby skála zůstala neodtěžena. Navíc už je dlouho známo, že nejlepší rekultivace je nechat vše na přírodních procesech. Autoři čerpali nejen z archívů, ale i dlouholetých osobních zkušeností a množství návštěv. A na textu je to v tom nejlepším slova smyslu znát.
Žák K., Cílek V., Majer M. a kol: Srdce českého krasu – obec Srbsko a okolí, nakl. Dokořán, Brno 2021, řada mimo edice, 300 str, ISBN 978-80-7675-021-0