Umíte si představit, že by poslanec kterékoli české strany položil život, aby mohl dostát svému slibu, jež dal lidu své země? Skauti své sliby dodržovali. 100 let skautské historie je zajímavou kronikou o stavu naší společnosti. Než se pustíme do listování 256 stranami Skautského století, dovolme si jedno jednoduché srovnání. Slibu skautského, pionýrského a poslaneckého.
Skautský slib: Slibuji na svou čest, jak dovedu nejlépe sloužit nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plnit povinnosti vlastní a zachovávat zákony skautské, duší i tělem být připraven(a) pomáhat vlasti i bližním.
Pionýrský slib: Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže.
Poslanecký slib: Slibuji věrnost České republice. Slibuji, že budu zachovávat její Ústavu a zákony. Slibuji na svou čest, že svůj mandát budu vykonávat v zájmu všeho lidu a podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
Zatímco pionýr řeší pionýrské zákony, slibuje pracovat pro socialistickou republiku a chránit chce jen svou organizaci, slib skautský slibuje věrnost Pravdě a Lásce (která nahradila Víru) bez ohledu na politické zřízení a je ochoten pomáhat vlasti a komukoliv, kdo to může potřebovat. I cizí člověk může býti bližním. Výše napsané rozklíčovává text Ferdinanda Peroutky Pionýrská organizace je, čím skautská organizace nebyla (strana 168). Poslanecký slib je jen v kontextu „věrnosti slibu“ pouhým kontrapunktem, důkazem, jak lehkovážně se dá slibovat. Ubohost české politické „reprezentace“ je toho více než trapnou, na mnoha odposleších zachycenou ukázkou.
Říká se „slibem neurazíš“. Jenže skauti berou svůj slib vážně, věří v něj.
Kniha má encyklopedický řád řazený v čase, kapitoly jdou napříč jednotlivými údobími skautské historie. První kapitola se věnuje Předchůdcům a zakladatelům, tedy zejména Robertu Baden-Powelovi, Ernestu Thompsonu Setonovi a v našich podmínkách Antonínu Benjamínu Svojsíkovi. Počátky junáctví (1911 -1914) popisují zejména velké radosti a drobné strasti junáckých táborů, zatímco v Prvních krůčcích (1914 -1918) prázdninové „akce“ už frčí, a skautské hnutí získává na síle. Doba zrání, jak už název napovídá, rozebírá rozmach skautského hnutí včetně akcí na pomoc Karpatské Rusi. Zlatá léta (1929 -1938) byla ke skautingu asi nejvstřícnější. V Praze se konalo první slovanské jamboree, což v praxi znamenalo okolo 12 000 účastníků. Válečná odysea (1939 -1945) není věnována válce jako takové, ale spíše složité situaci, během níž došlo k rozpuštění Junáka a mnozí činovníci našli smrt na popravišti. Kapitola Čas rozmachu (1945 – 1948) se věnuje krátkému nadechnutí, po kterém přišla Druhá pauza (1948 -1967), tedy období po komunistickém převratu. V té době nastalo další období zákazů, rušení a snaha o likvidaci hnutí, aby jediným a „ideově nezávadným“ mládežnickým hnutím byl politicky podchycený Pionýr. Nenaplněné naděje (1968 – 1970) se věnují době, v níž ožily naděje nejen skautů, ale mnoha dalších, demokraticky smýšlejících lidí. Rozjely se Foglarovy kluby, vycházely časopisy věnované skautské tématice a doba měla našlápnuto k radikální změně. Skryté plamínky (1971 -1989) byly doutnajícími ohnisky skautské výchovy skrytými v TOM (turistické oddíly mládeže – některé měly kroj velmi připomínající skautský) a v některých pionýrských oddílech vyšla Kniha lesní moudrosti, z níž čerpaly všechny skupiny zabývající se zálesáckou tématikou. Přesto byl skauting v roce 1970 zakázán. Vstříc novému století je závěrečnou kapitolou krátce dokládající obecně známý fakt: skauting žije.
Místy je kniha přece jen poplatná ideové myšlence představit skautskou organizaci v co nejpříznivějším světle. Takže nenajdeme ani slovo o pedofilních aférách či podrobnější informace o těch, kdo se nakonec stali udavači, ať už ve službách gestapa nebo StB. Bylo by s podivem, kdyby se takoví lidé nenašli. „Komunisté byli tehdy (v létech 1968 – 70, pozn. autora recenze) přijímáni i do čelných funkcí v Junáku bez výčitek za minulost,“ připomíná Karel Lešanský v příspěvku Komunismus a skauti – komunisté, jež je volně dostupný na internetu. Přehnané je i tvrzení, že „bez skautingu by nebyla zážitková pedagogika.“ Je to stejně nesmyslně nadsazené, jako věta “ bez Edisona by nebyla žárovka“. V době formování skautského hnutí začala být část mládeže ovlivněna knihou J. Londona The Road (první vydání roku 1907 ) a už pomalu klíčilo nezávislé hnutí, z něhož později vznikl tramping. Autoři vyzdvihují lpění na skautských zákonech, z nichž jeden – skaut je pravdomluvný – se stal v dobách hnědých i rudých velmi problematickým. Bylo nutno lhát (například během vyšetřování neudávat) ve jménu pomoci bližšímu a vlasti.
Kniha je po grafické stránce pojatá poměrně velkoryse. Kvalitnější papír dává vyniknout dobře vyčištěným a vyretušovaným historickým fotografiím, jež ilustrativně doplňují text a činí jej pochopitelným a přístupným i člověku, jež o skautingu nemá ani ponětí. Oživením jsou i kresby včetně karikatur se skautskou tématikou či skeny historických dokumentů a časopisů. Jednotlivé kapitoly jsou barevně odlišeny, takže pokud hledáte informace z konkrétního období, je situace usnadněna. Samozřejmě lze jít prostě a jednoduše do obsahu. Logické členění každé z jedenácti kapitol pomáhá v rychlé orientaci (příběhy, fenomény, osobnosti daného období).
Skautské století je knihou, která má smysl. Jde to dílek skládanky československé (bohužel slovenští skauti jsou v knize zastoupeni pomálu) a později i české historie. Je dobré znát své kladné hrdiny. Moc o nich nevíme. Stejně tak je dobré vědět, že žít podle „zásad slušných lidí“ se dá. Dá se k nim vychovávat a skauting tyto zásady zároveň spojuje se zdravým životním stylem. A to je velmi žádoucí v době, kdy slovní spojení „lifestyle“ znamená spíše než pohyb na čerstvém vzduchu módní policii v ženském časopise. Autor této recenze nikdy skautem nebyl, nicméně zpaměti je schopen odrecitovat Foglarova slova: Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré a kde oblaka bílá rychleji než kde jinde plují. Slyšíš tu píseň větrů v korunách borovic? Slyšíš tu píseň dálek závratných? Tiše a velebně šumí hlavy stromů. Záře slunce červenavá stéká po jejich rozpukaných kmenech a vůně pryskyřice tě omámí. A večer oheň táborový tam do tmy pak zasvítí a vyvolá v tobě pocity, které otřesou tvou duší… A stačilo k tomu jen prožít pár desítek let po boku blízkého přítele žijícího dle skautských principů a na vlastní oči vidět, že fungují. Že dané slovo platí a normální je nekrást. I to je jedno z poselství Skautského století.
Šantora R. (editor): Skautské století, Praha 2012, nakl. Mladá Fronta a Junák – svaz skautů a skautek