To, že má americká vláda svůj seznam smrti, není žádné tajemství. Vydala ho veřejně formou karet a kdo se na něj dostane, má smůlu. Nejen že do USA nedostane vízum, ale speciální složky se po něm budou pídit se zbraní v ruce a dronem nad hlavou. Jakže se to říká – death or alive? Usáma bin Ládin či Saddam Hussein o tom ví své. Nové eso, muž, jenž pro nedostatek jiného pojmenování získal jméno Kazatel, dostal na seznamu absolutní prioritu. Ve Forsythově románu jde o neznámého muže, jehož podmanivým kázáním podléhají na západě usazení muslimové. Z klidných a normálních věřících se stávají sebevražední vrahové posedlí jedinou touhou. Zabít „přisluhovače západu“ a po úspěšně dosaženém cíli se se smrtí mučedníků odebrat k Alláhovi. Zavražděných přibývá, a to jak v USA, tak v Británii, což vede k nebývale vstřícné spolupráci tajných služeb zmíněných zemí, k nimž se následně připojí i izraelský Mossad. Je to právě agent této blízkovýchodní a celosvětově proslulé služky s krycím jménem Opál, který nakonec bezpilotnímu, ve stratosféře letícímu špionovi ukáže na auto i statek, v němž se Kazatel vyskytuje.
Jenže zároveň je Opál důvodem, proč není možné Kazatele „sejmout“ a jednou pro vždy poslat za Alláhem pomocí dálkově naváděné střely, jako tomu bylo v případě pákistánského vůdce Al Kaidy Íljase Kašmirího či Baitulláha Mahsúda. S ním by totiž do nenávratna putoval i nedocenitelný zdroj informací Mossadu, což byla daň, kterou Izrael nemínil zaplatit, respektive si vymínil, že k ničemu takovému nedojde. „Vražda ve státním zájmu? OK, ale nesmí při tom přijít o krk náš vlastní agent, jehož identitu budujeme dlouhá léta, možná desetiletí.“ Ačkoli drony se to v cílové oblasti jen hemží, smrt přichází z mnohem tradičnější zbraně. Forsyth ukazuje možnosti současné špionáže i fakt, že technika není všemocná. Tak jako se říká, že „dobyté území není dobytým, dokud na něm nestála noha pěšáka,“ tak špionážní agentury celého světa vědí, že mohou mít družice nad hlavou, ale musí mít člověka, agenta, na zemi. Své o tom ví CIA, která před časem přiznala, že její slabší efektivita a zároveň velký problém je nedostatek klasických špionů. Čtivý příběh je vlastně aktuální sondou do možností tajné práce ještě tajnějších agentur s jasným cílem. Rozklíčovat, kdo je cíl a eliminovat jej.
To, co už celá desetiletí činí Forsytha mistrem příběhů, je jejich uvěřitelnost. Žádní nesmrtelní hrdinové typu Dirka Pitta v románech Cliva Cusslera, žádné fantasmagorické, naprosto nepřirozené konstrukce. Agenti sice cestují pod falešnými pasy po světě, kupují si zbraně a členové speciálních komand si mohou vybírat zbraně dle vlastního uvážení a ne podle armádních norem. Jenže takhle to skutečně chodí. Špionážní satelity odposlouchávají co se dá (včetně přátel, což se děje i v reálném světě) a hierarchie je občas nabourána pomocí známostí, kterých bezesporu využívají jak hvězdičkoví generálové, tak běžní čtenáři. A Stopař, což je hlavní lovec, je sice neúnavný, ale i on potřebuje jíst a spát. A samozřejmě, aby měl děj spád, nejde jen o pouhopouhý úkol, ale je to osobní. Kazatel má na svědomí Stopařova otce. Snad jen počítačový mág Ariel, chytřejší než „ajťáci“ z NSA, je trochu hrdinou ne nepodobný Abby z filmové Námořní vyšetřovací služby (NCIS). Díky jeho webovému stopování se Stopař dostane k místu, odku Kazatel rozesílá svá smrtící poselství. Dál už je to „rutina“. Sledování, špioni, konspirace, nebezpečí, únosy… „Všem, kteří mi pomohli s informacemi obsaženými v této knize, patří velké poděkování. Můj vděk patří těm, kteří žijí na světle i těm, kteří pracují ve stínu,“ děkuje autor pro čtenáře anonymním zdrojům. Bezesporu i díky nim je příběh tak reálný. Uvěřitelnost příběhu podporuje i jmenování skutečných událostí, reálně existujících politiků i událostí, kam patří unášení lodí somálskými piráty v Adenském zálivu. Jeden z nich má své pevné místo v příběhu.
Autor zůstává věrný své pověsti brilantního vypravěče, faktům i aktuálním událostem. V knize se dokonce mihne jméno Felixe Baumgartnera, který v roce 2012 uskutečnil nejprve volný a pak padákový výskok do stratosféry. Když v roce 1972 psal Forsyth svůj román Spis Odessa, čtenář skoro mohl podlehnout dojmu, že osobně zná útěkové praktiky SS. Nejinak je tomu i v Seznamu smrti. Jeho zdroje mu může závidět nejeden investigativní novinář. Milovnici tajných služeb i vy, co považujete USA za prapříčinu všeho zla, která se nerozpakuje zabíjet cizí občany na cizím území, už víte co bude vaše další četba? Pokud zvolíte Seznam smrti, rozhodně neprohloupíte. Mimochodem Mossad i některé další tajné služby prostě k podobné akci sáhnou. Stačí vzpomenout na akci Boží hněv s cílem likvidace všech členů palestinského komanda, kteří měli na svědomí smrt izraelských sportovců na mnichovské olympiádě roku 1972, vraždu Mahmúda Mabhúha v dubajském hotelu nebo smrt Andreje Litviněnka v Londýně.
Forsyth F.: Seznam smrti, nakladatel Knižní Klub, rok vydání 2014, ISBN 978-80-242-4465-5