Škoda, že se toho nedožil ostravský ortodoxní komunistický aparátčík Miroslav Mamula. Za jeho éry by buddhistická stúpa uprostřed areálu kultury a oddechu pracujícího lidu Černá louka absolutně neměla šanci. Jenže doba se naštěstí změnila a i ten, kdo z jakéhokoli důvodu nemůže vyrazit poznávat podhůří Himaláje na vlastní pěst, má šanci do kultury Tibetu, Nepálu, Bhútánu a kousku Indie, vstoupit. Každá výstava má snahu o sobě tvrdit, že je unikátní. Většinou je ono „unikum“ dané tím, že vystavené předměty jsou originály a nemáte šanci se spatřit nikde jinde. To pro výstavu Šangri La platí taky, byť bezesporu podobné masky, modlitební mlýnky, zvířecí kůže a mnoho dalších artefaktů cestovatel či poučený návštěvník zná. Spíše jde o celkový koncept výstavy a opravdu velkoryse pojaté prostory pavilonu C na ostravské Černé Louce. Tisíce dovezených předmětů dají nahlédnout do několika zemí indického subkontinentu. Je vidět, že Rudolf Švaříček, který je na tuto výstavu coby její duchovní otec náležitě pyšný, má země na úpatí nejvyššího horstva světa „zmáklé“. Úvodní vstup sice působí jako jakási „PR masírka“ s fotografickým odkazem na jeho svátost dalajlámu. Poněkud se tady sráží princip dalajlámovy skromnosti s potřebou (sebe)prezentace tak, jak to dnešní euroatlantické pojetí světa (prý) vyžaduje. Ovšem první kroky do výstavních prostor myšlenky na PR, reklamu a byznys vytěsní. Není těžké tu propadnou kouzlu podhorské části indického subkontinentu. Nahrané autentické zvuky nevtíravě zaplňují prostor a občas to páchne jako… jako v Asi. Koření i vydělané kůže. Autor těchto řádků měl u „tržiště“ krátký pocit déjà vu. Ano! Přesně tak to tam řinčelo, cinkalo, vonělo!
Náboženství, která se v jednotlivých zemích v různém poměru míchají, jsou zastoupeny nejen rituálními maskami a dokonce kopií chrámu, ale i vysvětlujícími cedulemi a fotografiemi.
„Poutníci přicházejí k hoře Kailás, aby posvátný masiv obešli po padesát kilometrů dlouhém okruhu. Kora je pro Tibeťany, parikráma pro hindy. Buddhisté a hinduisté putují zleva doprava, bönisté zprava do leva. pouze o délku těla se posouvají vždy po každé pokloně plazivé chůze. Okruh začíná a končí v Darčhenu na úpatí Kailásu. Na trase jsou buddhistické kláštery Diraphuk a Cululpuk. Horské sedlo Dolma La ve výšce 56 60 metrů je zasvěcené vykupitelce z koloběhu životů, bohyni Dolmě… Plazivá chůze kolem posvátné hory Kailás trvá tři týdny.“
Co se skrývá za názvem výstavy? „Šangri-La je smyšleným místem, které se objevuje v knize Lost Horizon (1933, v češtině Ztracený obzor) od britského autora Jamese Hiltona. Šangri-La je v této knize popsáno jako tajemné údolí nacházející se na západním konci hor Kunlun, které je vedeno klášterem lámů. Šangri-La se stalo synonymem pro ráj na zemi, ale jedná se také o mýtickou himálajskou utopii, zemi žijící v neustálém míru a štěstí, izolovanou od okolního světa. Toto slovo také připomíná snění o exotickém Orientu, který je pro mnohé obyvatele tzv. Západního světa místem záhad a tajemství. Příběh o Šangri-La je také založený na mýtu o městě Šambala, který má své místo v tibetské buddhistické tradici,“ říká česká mutace wikipedie.
Něco se končí, aby něco jiného mohlo začít. Klišé, které chce říct, že končí ostravská zastávka výstavy, olomoucká se připravuje. Pokud stíháte, máte ještě týden šanci vyrazit na bývalý ostravský prasečí trh (odtud název Černá louka). Připomenou si „svou“ podhimalájskou Asii, inspirovat se na budoucí cestu a nebo se jen poučit. Vědění je zbraň. A protože to Mamula věděl, nic takového, jako je Shangri La, by nikdy nepovolil.
Buddhistické praporky se v Ostravě modlí za nás ateisty 🙂
Buddhismus v Ostravě působí mírně nepatřičně. Nebo je to v nepatřičném úhlu pohledu?
Betonová replika modlitebny je vlastně velkým a originálním výstavním poutačem.
Čaj. Vážený, černý, s kardamonem, skořicí… jak je libo. Camelia sinensis, rostlina pojmenována po moravském jezuitovi a výluh z ní budiž pochválen.
Bollywood – naprosto neuvěřitelné směsice filmového umění. Jako když smícháte Ramba a Jesus Christ Superstar do jednoho mixu.
Taková prý je hinduistická představa pekla. Od té křesťanské se liší snad jen jiným typem topiva pod kotly.
Protikladem k peklu je dobývání mrazivých výšin.
Umění se vždycky dařilo ve zpodobňování sakrálních postav a dějů. V Asii k tomu nutno připočítat sem tam nějaký harém a princeznu.
Tak jsem si říkal, zdali na všechny ty vycpávky a kůže vzácných zvířat mají organizátoři CITES permity. Bezesporu ano, jinak by je nedostali přes hranice.