Kniha vychází z deníku a místy jako deník vypadá. Popisuje dobu vojenské služby, která může mladšímu čtenáři být poněkud nesrozumitelná. Kdopak dneska ví, co to byla peveéska či co to znamenalo, že „guma to má za milion“? Ovšem lidem, kteří si povinnou vojenskou „pakárnu“ odkroutili (autor těchto řádků dokonce plné dva roky) text vyvolá dávno zasuté vzpomínky, což je jasný znak dobře napsaného textu. Josef Formánek i Libor Michalec pracovali ve stejném, a svého času velmi prestižním, magazínu Koktejl. První jmenovaný patřil mezi jeho zakladatele, druhý mezi velmi úspěšné reportéry. Pro oba to byla tak silná životní zkušenost, že se „časopisecké“ období odráží v jejich knihách. Zatímco ve Formánkově bestselleru Prsatý muž a zloděj příběhů se Koktejl jmenuje Svět, v Sametovém Herodovi ho Libor Michalec překřtil na Globus. Základní stavební kameny ale zůstávají. Libor s umem sobě vlastním popisuje nadšeneckou atmosféru pod vedení vizionáře Formánka (zde Brázdy) i běžné redakci skryté urputné finanční boje. „Celý umění dobrého časáku není dobře psát, ale sehnat prachy,“ říká Formánek/Brázda a jak ukazuje historie opravdu kvalitních periodik, měl smutnou pravdu. Kvalitní žurnalistika, tedy ne pouhopouhé opisování internetu či krátké „cestovatelské“ nakouknutí v rámci reklamně placených zájezdů, je drahá a chce čas. A čas, jak známo, jsou peníze.
Libor Michalec představuje začátky a vize Koktejlu/Globu. „Na zeď redakce jsem nalepil mapu světa a do ní zapíchal vlaječky, kde všude už jsme byli a na základě toho rozdělil svět mezi naše redaktory.“ Vypadá to jako ideální stav, čím častěji bude redaktor jezdit do stejné oblasti, tím zasvěcenější budou jeho články, neboť je bude psát člověk zkušený a znalý. Na začátku jsou vždycky plány veliké a logika“jednoduchá pravdivá“. Než dojde na otázku peněz. Michalcovou silnou stránkou, ať už v Koktejlu, nebo dalších médiích pro které pracoval, bylo umění trefně vystihnout podstatu. Tak výstižně zacíleně, že pravdu mohl leckdo vnímat až politicky nekorektně. „Slávu muže se skvrnou na čele po něm převzal Harry Potter a Gorbačov se v roce 2004 stal značkou portského vína i dalšího nápojů a celkově to předznamenávalo éru, kdy po romantické fázi dobrodruhů teď odcházejí unavení herojové a nahrazuje je vláda šedivých a průměrných cifršpionů.“
Kniha má několik rovin a jedno obrovské plus. V dějových rovinách popisuje jednotlivé údobí autorova života, ať už vojenské, reportérské nebo „období cínových vojáčků“ v němž pracoval manuálně na odlévání cínu tak výstižně, že máte pocit, jako byste tam žili s ním. S cínem pracoval sám na sebe a viděl, co udělal, kolik ho to stálo úsilí a peněz, i za kolik musí své výrobky prodat. „Tomu se říká skutečnej život, zatímco to co jsem zažíval v redakcích byla jenom virtuální realita,“ vystihuje rozpor mezi životem v médiích a prací na vlastní triko. Ovšem hlavní poselství, které se povedlo splnit v maximální možné míře, bylo přiblížit zdravému čtenáři schizofrenikův pohled na svět. Podobně jako nelze vysvětlit slepci, jak vypadá bílá barva, tak nelze vysvětlil zdravému pocity psychicky nemocného člověka. Ovšem pokud slepci strčíte ruku do sněhu a řeknete, „takhle chladí bílá“, tak si po přečtení knihy může čtenář říci „takhle nějak se cítí schizofrenik“. A je to silný pocit. Je snadné o někom říci, že je blázen, že skončil v sanatoriu a že se pokusil sebevraždu (v záložce knížky jsou zmiňovány dokonce dva pokusy). Ale je takřka nemožné vcítit se do jeho stavu. A Sametový Herodes se k tomu dokonale přibližuje. Vůbec není náhodou, že kniha vychází v edici 13. komnata nakladatelství Triton. Organickou součástí knihy jsou básně Michalcovy ženy poeticky doplňující jeho pragmatický text. Stojí v pozadí všech autorových vzestupů i pádů a ačkoli se jedná o autobiografii, tak podobně, jako v případě časopisu, jí změnil jméno.
V závěrečné doslovu dává primářka psychiatrického oddělení, MUDr Zdeňka Staňová prostor filosofu Proustovi: „Cožpak není určité fyzické či psychické utrpení nutné pro tvorbu uměleckého díla?“ Byť je otázka pouze řečnická, odpověď je nasnadě. Není! Ne každý umělec je podle psychiatrických měřítek nemocný člověk, a jsou umělecká díla stvořená „normálním“ smrtelníkem z čiré radosti. A to, že by mnohý umělec i „umělec“ rád prezentoval a stavěl na odiv svou „rozervanou duši“ na tomto faktu nic nemění. To ovšem není Michalcův případ. Sametový Herodes je dokonalou ukázkou arteterapie, kdy psaní samo o sobě je jistou katarzí a jeho četba může být totéž pro někoho jiného. A nemusí se jednat o pacienta, byť podle současné spotřeby antidepresiv to vypadá, že pacientem takřka „každý druhý“.