„Za komunistů bylo líp,“ říkává maminka autora těchto řádků. Žena, která znala proslulou frontu na banány, ale i „dřevitý“ záchodový papír a nedostatek dámských vložek. „Počet položek zboží, které lze koupit v New Yorku nebo Londýně přesahuje podle jednoho odhadu 10 miliard,“ představuje Matt Ridley svět nadbytku na prvních stránkách své knihy. Jen si vzpomeňte, z kolika různých jogurtů, bot, triček, parfémů, sporáků, aut, počítačů či telefonů si můžeme vybírat. Koneckonců, koupit si lze i sexuálního partnera. Jen před několika málo desítkami let sháněla zmiňovaná matka od rodiny kokosový ořech jako velkou vzácnost na štědrovečerní stůl, dnes stojí kokos v akci desetikorunu. A k tomu lze do nákupního košíku přihodit mango, papáju, kiwi, karambolu, anonu či „para ořech“ jenž žádným ořechem není (jde o plod stromu juvie ztepilá). Nejlépe se na krizi nadává u sklenky levného vína z Austrálie nebo plátcích obarvené německé tresky, kterou méně majetní nebo méně vybíraví kupují jako náhražku norského lososa. Autorův trik je jednoduchý – prosté porovnávání. Délky dožití, množství nemocí, kvality a dostupnosti lékařské péče a zejména množství „luxusu“, který jsme si mohli v minulosti a nyní dopřávat. Je nás čím dál více a zároveň je čím dál méně kvalitní zemědělské půdy, nemluvě o tom, že v zemědělství pracuje čím dát tím méně lidí. Jak je potom možné, že vyprodukováváme stále více potravin? Odpovědí jsou nasnadě: lidské technologie a vynalézavost. Konkrétně v zemědělství jde o nové typy hnojiv, modernější způsoby zavlažování, chemickou ochranu před škůdci a v neposlední řadě i geneticky modifikované organismy, které si škůdce hubí samy a ochranu chemickou pak už nepotřebují.
V optimistické knize se nelze vyhnout katastrofistům, jejichž předpovědi se nevyplnily a přesto se stali známými a uznávanými environmentalisty – odborníky. Je to podobně nesmyslné, jako kdyby lékaři bez ohledu na účinky antibiotik dál strašili lidstvo „neléčitelností“ mnoha onemocnění a přes všechny vyléčené pacienty označily a momentální výkyv v průběhu choroby, po němž by mělo přijít ještě drastičtější zhoršení. Pro autora těchto řádků je zvlášť smutné, že byl v mládí katastrofisty typu manželů Meadowsových indoktrinován a omluvou budiž, že i Matt Ridley byl svého času členem Greenpeace. Ve své době velmi vlivná kniha Meze růstů se minula snad všemi svými předpověďmi. „V Evropě v podstatě nezůstaly žádné primární lesy. Ubývající lesy představují řízené pěstění pouze několika komerčních druhů stromů,“ psali Meadowsovi v roce 1972. Ridley si bere na paškál většinu nejčastějších environmentálních strašáků – od vzestupu hladiny moří, poškození ozonové vrstvy až třeba po demografickou křivku… a na všech hrozbách ukazuje jejich nefunkčnost. Zkrátka se máme stále lépe. Nikterak nezpochybňuje fakt, že druhy ubývají (sám se zapojil do akcí na podporu dvou ohrožených druhů), na malárii se umírá (čím dál méně) a v Africe nebo Asii jsou pořád problémy s nedostatkem pitné vody. O 50. létech 20 století, tedy období, které dnes vnímáme jako poválečnou bídu, napsal: „Kojenecká úmrtnost v Indii byla už tehdy nižší než ve Francii a Německu v roce 1900. Děti v Japonsku mohly chodit do školy téměř 2x déle, než na přelomu století. Průměrný světový příjem na hlavu se v polovině 20. století téměř zdvojnásobil. Kanadskoamerický ekonom J. K. Galbraith v roce 1958 prohlásil, že „společnost hojnosti“ už dosáhla takové úrovně, že vemlouvavé reklamy spotřebitele nutí k „nadměrné spotřebě“ mnoha zbytečných věcí.“ Od té doby jsme se v množství luxusu a pohodlí posunuli zase o notný kus dál.
Přesto se v médiích neustále dopřává prostor předpovědím o ohrožení planety. Čím horší, tím (z mediálního hlediska) lepší. „Arcipesimistům se dostává slávy a vážnosti, jsou zasypáváni poctami a jejich tvrzení se zpochybňují jen zřídkakdy, nemluvě o tom, že by se museli zodpovídat ze svých dřívějších omylů.“ Kdo myslíte, že byl dehonestován? Bjørn Lomborg, jenž zpochybnil řadu všeobecně přijímaných pověr o tom, jak se naše životní prostředí a kvalita života vůbec neustále zhoršuje jen tím, že překontrolovat závěr svých vědeckých kolegů, nebo katastrofisté jako Meadowsovi či L. Brown, na jejichž mylné předpovědi poukázal? V Mezích růstu, v níž měla D. Meadowsová vlivné slovo, se píše, že „exponenciální spotřeba může vyčerpat známé světové zdroje zinku, zlata, cínu, mědi, ropy a zemního plynu do roku 1992.“. Tak kde udělali soudruzi z NDR, tedy pardon, vědci z Římského klubu, chybu?
Svou dávku zatracení dostanou i biopaliva, u nichž se dnes už i veřejně ukazuje, že jde o pouhopouhý byznys a lobbing, který s sebou přinesl snížení potravinové nabídky a zvýšení cen potravin, byť prvotní záměr opravdu mohl být snahou o zlepšení. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Autor ve své knize poukazuje na významnou neefektivitu pěstování „potravin“ (kukuřice, cukrové třtiny a u nás řepky) na výrobu etanolu, jež má v konečném důsledku negativní dopad na životní prostředí.
Základní mantra provázející celou knihu a doložená množstvím příkladů je tato: Lidstvo posouvá kupředu směna podporující specializaci. Obchod umožňuje věnovat se tomu co umím a čeho mám přebytky. Rybář má víc ryb, ale nedostatek hrnců, která neumí udělat, nebo nemá tu správnou hlínu. Je jednodušší rybu za hrnec vyměnit, než se učit, jak se hrnce dělají. Vydělají na tom oba – rybář i hrnčíř. V současnosti jde o směnu myšlenek, nápadů a koncepcí a desítky tisíc různých variant cizí práce. Nešili jsme si boty v nichž jdeme do práce, nezavedli plyn do sporáku ani nenasbírali a neupražili kávové boby k ranní snídani, ani nezařízli kuře k obědu. A naopak dáváme k dobru svou práci. Někdo poskytuje právní služby, jiný staví lešení ke katedrále a další zase udržuje v chodu emailový server pro tisíce klientů.
Na záchranu lidstva nepotřebujeme Chucka Norise. Ridley věří, že stačí volná směna myšlenek, volný obchod a skutečná demokracie. Takové je shrnutí 375 stránkové, svěžím stylem napsané knihy, kterou by měl občas prolistovat každý, kdo tvrdí, jak bylo v minulosti lépe. Autorovy argumenty mohou působit až příliš pečlivě vybrané a jeho křižácké tažení za lepší zítřky poněkud militantně. Jenže zřejmě to nejde jinak, neboť jde o volání žíznivého na poušti. Pesimisté jsou v obrovské převaze. Naštěstí v tom není úplně sám. Environmentalisty už před léty zesměšňoval George Carlin v jednom se svých proslavených výstupů. „Tenhle typ lidí je dneska všude, kam se hnete. Takoví ti, co jsou kvůli všemu znepokojeni. Mají takzvané obavy. Bojí se o vzduch, vodu, hlínu, znepokojují je insekticidy, pesticity, přísady do potravin, karcinogeny. Bojí se radonu, mají strach z azbestu, bojí se o ohrožené druhy. Tak já vám o ohrožených druzích něco řeknu. Přes 90% živočišných druhů, které kdy žily na této planetě, je pryč. Vyhynuly! Ale nezabil je člověk. Každý by něco zachraňoval. Zachraňte stromy, zachraňte čmeláky, zachraňte velryby, zachraňte slimáky… a vrchol arogance – zachraňte planetu. Co mi to tu ti zasranci vykládají? Zachraňte planetu? My, kteří se neumíme postarat ani sami o sebe?“
Ódu na pesimismus slyšíme, čteme či sledujeme v TV takřka denně. Tak proč nepopřát sluchu protistraně, zvláště když má své argumenty přehledně seřazené a vypointované. „Tohle není a nikdy nebude nejlepší ze všech možných světů. Může být ale mnohem, mnohem lepší,“ zní poslední věta knihy, kterou by si měl přečíst každý, kdo nadává na krizi, poměry, vládu, přírodu, politiku, sousedy a občas tvrdí, že kdysi bylo líp. Kdysi, v době medu a strdí, kdy nebyli zubaři, acylpyrin, ústřední topení, telefon, internet ani pračka a boty se – ovšem jen pro vybrané jedince – dělaly ze zvířecích kůží a šlach.
Ridley M. Racionální optimista – o evoluci prosperity, Praha 2013, nakl. Dokořán ISBN 978-80-7363-525-1, nakl. Argo ISBN 978 – 80 – 257-0931-3