Komunisté, kryptokomunisté, zednáři, sionisté, židobolševici, elitáři z Bilderberg Group … kdo ještě podle nejrůznějších teorií ovládá svět? Antoine Bello to ví a hlavní hrdina jeho Průzkumníků, agent Konsorcia pro falšování reality jménem Sliv Dartughuver, se to snaží vypátrat. Ví, že ve falšování historie má prsty jeho zaměstnavatel, jenže otázkou je, kdo sedí ve vedení. Kdo tvoří výbor určující, jak zbytek světa bude vnímat dějiny a podle nich odvozovat současnost? Pokud máte rádi rychlý střih ve stylu hudebních klipů, jste na správném místě. Na 379 stranách se propracujete od Usámy bin Ládina, zbraní hromadného ničení, přes Island až k Východnímu Timoru a OSN. Pokud vám nevadí, že akce jsou bez krve, jste tu správně. Mimochodem i Al Kajdu založilo Konsorcium, jenže se akce poněkud vymkla z ruky. Konsorcium tehdy, eufemisticky řečeno, poněkud podcenila analytické schopnosti americké CIA. Sliv správně odhaduje, že v čele organizace jsou zastoupena obě pohlaví, různé rasy i náboženství. Ovšem chybička se vloudí a hlavní hrdina se při zpracování jednoho ze spisů majícího pozměnit minulost dopustí chyby a při pokusu o nápravu se zamotá do sítě lží. Navíc s hrůzou zjišťuje, že Konsorcium je schopné v případě nutnosti i vraždit. V tomto bodě jde o poněkud chabou konstrukci ze strany autora, který hrubě podceňuje čtenáře. I v realitě, tedy té skutečné, naší, světské, a nikoli literární, se v touze po moci vraždí. Nemusí jít jen o extrémní příklady Rudých Khmérů, Hitlera či Stalina. Stačí vzpomenout našince Gottwalda a „jeho“ Slánského či Horákovou nebo neustále se rozpínajícího Putina (jenž mimochodem zvládá výklad minulosti tak bravurně, jako by mu podklady připravovalo Bellovo Konsorcium) a poloniem otráveného bývalého kolegu z KGB Litviněnka. Jak v reálu, tak v knihách je vražda v boji o moc tak samozřejmou součástí příběhu, že Slivův údiv zní poněkud nevěrohodně. Bello v knize používá ve hře skutečné postavy (Saddám Husajn, George Bush) i skutečné události v jejich pravdivé verzi. Mimo jiné připomíná impeachment v případě Moniky Lewinské a Billa Clintona, respektive jeho lhaní pod přísahou. Jen pro připomenutí, šlo o orální sex se stážistkou, jenž si americký prezident dopřál během vykonávání svého úřadu. To dává Bellově fikci image věrohodnosti. Příběh rozhodně není literaturou faktu, ale znáte to… na každém šprochu pravdy trochu. A ten, do chce uvěřit, věří.
Příběh sám o sobě je poměrně složitý, s řadou vedlejších postav a nepozorný čtenář se v něm snadno ztratí. Na druhou stranu má spád a nutí k zamyšlení. Bello naznačuje, že minulost neproběhla v podobě, kterou známe a ne vše, co se nám předkládá k uvěření, je realitou. „Realita potřebuje někdy vést,“ říká v závěru příběhu hlavní hrdina. Vyplatí se počkat si na konec. Jeho prozrazení by se rovnalo zpronevěření se principům správného recenzenta, ale snad lze naznačit, že nejde o pouhé vypátrání šéfů vlastní organizace. Bello umí udržet pozornost až do posledních řádků a v drobné výhodě je čtenář, jenž četl Falsifikátory, knihu, na kterou Průzkumníci volně navazují. Přece jen bude už ze začátku tušit, „která bije“.
Milé je závěrečné poděkování anonymním přispěvatelům na wikipedii, „oněm vítězným spiklencům lidského ducha“. Je vidět, že i autor beletrie bere wikipedii vážně.
Bello A.:. Průzkumníci, Zlín 2014, nakladatelství Kniha Zlín, ISBN 978-80-7473-155-6