Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Prošli jsme peklem… a v pekle se ušpiníte – recenze

Autentické rozhovory s lidmi, kteří přežili holokaust. Čtení pro ty, kdo si myslí, že se mají špatně.

Přežít holokaust, onu mašinerii na jejímž konci měla být smrt jedince i národa, kultury i etnika, sebou nese obrovské trauma na straně jedné, a výzvu na straně druhé. Proč zrovna já jsem přežil(a) a zbytek mé rodiny ne? Je nutné na nelidskost lidstva neustále upozorňovat, neboť jak historie ukázala, snaha o likvidaci kohokoliv je lidem, zejména bělochům, vlastní.

Španělé se pokusili vyhladit středoamerické civilizace, bělošští imigranti se o totéž pokusili ze severoamerickými indiány a jihoafrický apartheid si krutostí nezadal se sovětskými gulagy. Je asi jedno, zdali jde o boj třídní, náboženský nebo ideologický. Důležité je vědomí, že člověk se genocidy neštítí. Stačí jen najít zástěrku k jejímu zdůvodnění.

Čtyřiadvacet lidí, čtyřiadvacet osudů. Často se jedná o jediné přeživší z celé rodiny. Rozhovory se točí kolem smrti, přežití, jsou o současných osudech zpovídaných, jejich přístupu k víře a židovství. Není možné se vyhnout otázkám týkajících se izraelského státu, kterým někteří z respondentů prošli. Během četby by se vnímavý čtenář neměl vyhnout paralelám k současnosti a svému osobnímu životu. Žijeme v nejlepší době, kterou lidstvo kdy zažilo. Žijeme uprostřed bezpečné střední Evropy (ať už si ho hrozbě terorismu či médii vyvolané „uprchlické krizi“ myslíme cokoliv), v zemi kde můžeme beztrestně urážet či (zatím) kriticky hodnotit prezidenta, pít alkohol, který není schován v papírovém pytlíku a uzavírat registrovaná partnerství. Můžeme cestovat a literatura není zakázaná jen proto, že její autor pocházel z jiné strany železné opony. I na to je třeba myslet při četbě osobních výpovědích lidí, kteří žili pod hrozbou dýmajících komínů, jejich kouř pocházel z těl jejich blízkých.

Reklama

Strach ze židovstva jde Evropou po celá staletí. Když se „provalila“ pravda o holokaustu, antisemitismus nezmizel. „Jisté je, že existuje nový antisemitismus, který se vyznačuje extrémně kritickým postojem vůči Izraeli. Antisemtismus hlásá, že Židé řídí svět. Antisemité věří, že Židé ovládají Wall Street, masová média, Hollywood, že stojí za revolucemi, za bolševismem. Ti lidé potřebují zřejmě nějaký předobraz nepřítele. Antisemitismus nelze vymýtit osvětou, je to otázka výchovy a církve,“ říká Adam Daniel Rotfeld, jehož rodiče byli popraveni a on sám prožil holokaust v klášteru. „Nenávist vůči Židům vězí hlouběji, než si myslíme,“ tvrdí Saul Friedlander, který, na rozdíl od svých rodičů, přežil Osvětim.

Současný stav společnosti popisuje Jan Klíma, vězeň z Terezína, který se v padesátých létech stal komunistou, aby ho strana po roce 1967 vyloučila. „Naše civilizace se celkově ubírá špatným směrem. Těmi největšími hrdiny jsou dnes sportovci a baviči a to má na společnost dlouhodobě negativní vliv. Určité morální hranice, které byly dřív respektovány nehrají dnes vůbec žádnou roli.“ Bývalý komunista tu otevřeně říká, že komunisté mají na svědomí mnohem více mrtvých než nacisté. Jen nezavedli průmyslové vraždění.

Alfréd Glosser v rozhovoru popisuje svůj křesťanský křest k němuž byl donucen vydíráním. Měl volbu před kterou ho postavil kněz: buď se nechá pokřtít, nebo bude vydán Němcům. Tento příběh je jen střípkem do mozaiky osudů zpovídaných lidí, kteří se nakonec staly ve svých zemích uznávanými (nejen morálními) osobnosti. Jsou to Židé. No a?

Tu úplnou, nezkreslenou pravdu znají jen ti, kteří v plynových komorách zemřeli,“ říká Imre Kertész, který prošel Osvětimí. Zároveň popisuje Osvětim jako nejbohatší místo na světě. „Všichni lidé, kteří byli deportováni si ve spěchu vzali to, co jim bylo nejdražší. To se pak skladovalo na jednom místě, byl to takový velký obchodní dům.“ Místo zvané Kanada, kde se v Osvětimi třídil majetek vězňů je snad působivější, než kremační pece

Samostatnou kapitolou jsou černobílé fotografie Moniky Zucht, skutečně profesionální portréty, které by si zasloužily výstavu. Pomineme-li textovou část knihy (což ve skutečnosti nejde), dá se publikací listovat jako obrazovou knihou, otevřenou učebnicí černobílých portrétů. Skvělá práce s ostrostí i světlem, vyváženou kompozicí. Fotky vznikaly v přirozeném prostředí a pracují s „obyčejnou“ lidskou tváří v nestylizované podobě. Přeživší nemají potřebu se „nějak tvářit“ a dělat ze sebe pestrobarevný kýč.

Pokud si myslíte, že se máte špatně a berete antidepresiva na podzimní ubývání sluníčka, osmihodinovou pracovní dobu v níž nestíháte zadané úkoly a přemýšlíte o sebevraždě kvůli nešťastné lásce nebo slabší výplatě, tohle by mohla být léčba šokem. Tito lid přežili jen díky šťastné náhodě… ale pak něco dokázali.

Doerry M.: Prošli jsme peklem… a v pekle se ušpiníte, autentické hovory s lidmi, kteří přežili holokaust, 2016, Ústí nad Labem, AOS Publishing, ISBN 978-80-87624-35-7

Prošli jsme peklem... a v pekle se ušpiníte

Prošli jsme peklem… a v pekle se ušpiníte