Důležité je být důsledný. Jsi-li „bad boy“ tak na to mysli a nesnaž se uhýbat z nastoupené cesty. Jon Roberts, vrah „soukromý“ i státní a mafián se vším všudy, to ví a dokázal, že ne vždy pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Často vítězí peníze, brutalita, důslednost v nekalém jednání. Světlo světa spatřil 21. června 1948 a do světa zločinu vklouzl v podstatě s prvním nadechnutím, neb jeho otec patřil k výběrčím mafie. Práce to byla jednoduchá a tvůrčí. Nejtěžší předmět, který muset zvedat, byla basetbalová pálka, a zároveň musel správně uvážit co zlomit, aby dlužník byl správně motivován a zároveň dál schopný platit. Bít, ale nezabít. Když k tomu přidáme volnou pracovní dobu a nulové daně, jednalo se z hlediska čistě praktického takřka o kšeft snů. V šesti letech se Jon stal svědkem události, jež udala jeho životu směr. Vraceje se s otcem autem domů, nějaký nešťastník jim na mostě zablokoval cestu. Otec zastavil, vystoupil, řidiče zastřelil, s autem dovedně odcouval a uvolnil si cestu. A nic se nestalo. Johnovi došla pointa: je možné spáchat zločin a nebýt potrestán!!
Přeskočme školní léta v nichž byl John prachsprostým hajzlíkem a násilníkem. Ostatně z této doby pochází jeho návod, jak správně zacházet s bejsbolkou (a to není myšlena čepice s kšiltem). „Jdi s pálkou skloněnou dolů tak, aby byla synchronizována s tvým krokem. Pak udeř do kolena. Není důležité jak silně. Úder do kolena povalí i Supermana. A jakmile je na zemi, já jsem pánem. Když někoho mlátíš bejsbolkou, tak jakmile soupeř spadne na zem, musíš ji chytit jinak. Silnější rukou ji chyť za konec a slabší dej níže. Namiř dolů, jako bys tloukl v hmoždíři a tluč. Musíš mlátit ránu za ranou do ležícího. Koncentruj se na kolena, dlaně, lokty. Po něčem takovém nebude ve stavu, v němž by mohl utéct. Teď už nemusíš spěchat. Polámej žebra, třískej do varlat. Když máš v ruce pálku, jsi král.“ Holt zlatá školní léta, co se v mládí naučíš… Je fakt, že s některými z party školních násilníků se Jon pracovně setkával po další část života.
V nezkušeném mládí se do Jonova kriminálního jednání vloudila chybička a hrozil pobyt za mřížemi. Jenže se do hry vložil „anděl“. Neměl podobu Vetinariho z páně Pratchettovy Zas(r)lané pošty ani dr. Strážného z Kurvahošiguttentag, ale vypadal jako vojenský náborář. Podepiš a my ti vyčistíme rejstřík. Docela fér nabídka, zvláště když uvážíme, že ve vietnamské válce zahynulo 58 303 amerických vojáků a dalších 303 644 jich zůstalo pohřešovaných (tedy s největší pravděpodobností taky mrtvých – čísla se u různých zdrojů liší). Americká armáda tak měla velkou šanci, že se v budoucnu s nějakým „čištěním“ trestního rejstříku nebude muset zaobírat. Jon se díky své povaze, zkušenostem a zejména dobrému vedení jednoho z válečných psychopatů stal členem vraždícího komanda. A líbilo se mu tam. V prvé chatě, do které jsme vrazili, jsme zabili všechny – několik žen a dětí. Chceš-li se přesvědčit, že někdo nehraje mrtvého, píchni ho bajonetem do oka. Určitě se pohne. V tom případě udělej krok zpět a vpal mu kulku do hlavy. Taková jsou válečná pravidla. Zabij nebo budeš zabit.“ Vietcong nezacházel se zajatci zrovna v rukavičkách, ostatně Asie je krutostmi proslulá. Američtí vojáci znali brutální praktiky nejen z radioodposlechů, ale i díky nalezeným tělům. Jon věděl, jak to některému zajatci vrátit. „Když stahuješ někoho z kůže, pověsíš ho hlavou dolů. Začínáš malinkými kousky kůže na hlavě, pokračuješ přes hrudní kost a břicho tak, aby se vyvalila střeva před jeho tvář. Postupuješ výš a nakonec se tělo samo začne vysouvat z kůže. Může to trvat hodiny.“ To už není o válce, uniformách a válečném zabíjení, ale o sadismu, úchylkách a toleranci nadřízených. Na druhou stranu pravdou zůstává, že „pokud se nějaká země vydá do války, chová se jako sociopat. Posílá takové lidi jako já do lesů a přikazuje jim dělat ty nejstrašnější věci, jaké si schopný si představit. Pokud chce anděl vyhrát, potřebuje ďáblovu pomoc.“ Na dovolence v Thajsku zabil Jonův parťák a „školitel“prostitutku,„protože se mu nelíbila“ a Jon znovu viděl zločin a nikoliv trest.
Válka pro Jona skončila přátelskou střelbou vlastního dělostřelectva, po níž mu po operaci zůstala v hlavě inlantována kovová destička a náš hlavní hrdina se vrátil domů, což znamená do područí mafie, kde se mu se střídavými úspěchy dařilo. V New Yorku to bylo dealeření heroinu, po průšvihu a vynuceném odchodu na Floridu se adaptoval ve stejné profesi, jen změnil produkt a pustil se do kokainu. Bohatl a kupoval si politiky, policisty, právníky. Byl skutečně nápaditý a pracovitý, což v praxi znamenalo sem tam provést nějakou tu vraždu. Ale tak to v branži chodí. Být americký mafián a neničit životy je stejný protimluv jako být český politik a vracet náhrady. Kniha je plná návodů, které normální člověk nikdy potřebovat nebude. Například jak se zbavit mrtvoly. „Zapomeň na betonové bačkory a všechny ty blbiny, které znáš z filmů. Nejlepší je sednout na loďku a vyjet na moře. Zuby vymlať kladivem a rozhoď je do vody. Potom vezmi ostrý nůž, takový, jaký se používá na filetování ryb a rozpárej tělo. Vnitřnosti vyskočí jako pražená kukuřice. Ryby to okamžitě sní a zbytek těla se utopí. Tělo vyplave proto, že uvnitř vznikají plyny, které ho nadnášejí. Když ho zbavíš vnitřností, nemáš problém. Pokud je teplo, hoď tělo do vody, skoč za ním a pusť se do filetování. Do loďky se nedostane ani kapka krve.“ Jon ví co říká a nepokrytě naráží na „zfušovanou“ vraždu kamarádky své přítelkyně, jejíž tělo se našlo. „Kdybych se té záležitosti ujal osobně, podobný problém by nenastal.“ Jeho kokainové kšefty s kolumbijským kartelem ho vynesly do pozice skutečně bohatého muže. Dokonce tak bohatého, že jeden z amerických senátorů ho poprosil o příspěvek na kampaň. A americká CIA zase začala využívat jeho pašerácké kanály na dopravu zbraní nikaraguyským povstalcům. Díky tomu se Jon seznámil s Manuelem Noriegou a rozšířil své pole působnosti. Spoluautor Evan Wright, autor Kill Generation, je příliš zkušený publicista, takže co šlo, to ověřil. Jonovo vyprávění dokládá poznámkami pod čarou, které obsahují úryvky z dobového tisku dokládající, že Jon nelže. Přesto leccos zní až příliš neuvěřitelně a nejde ověřit vše. Skutečně proběhly kokainové eskapády O. J. Simsona, opravdu Jon na malém záchodku prestižního podniku osouloužil jednu z „Bondových“ dívek (Bond girl – herečky mající filmový poměr s Jamesem Bondem) tak vášnivě, že utrhli umyvadlo a následně musel Jon nechat vyklidit restauraci, aby dívka mohla nepozorovaně z toalety odejít? Nezdá se to pravděpodobné. Občas v knize probleskne i informace širšího významu. Například o Kubáncích vyškolených CIA, kteří se po zpackaném vylodění v zátoce Sviní vrátili k distribuci marihuany zpět na Floridu.
Říká se, že „Boží mlýny melou pomalu“. Když se nakonec Jon dostal před porotu a hrozil mu trest zhruba 300 let, stačilo trochu „spolupráce“ s vyšetřovateli a trest se smrskl na pouhopouhé 3 roky. „Bonzoval“ na Manuela Noriegu, v jehož bankách přišel o zhruba 150 milionů dolarů. Nejedno poučení z Jonova života je obecně platné a přenosné. Zmiňme to základní: „Kokain je dobrý, ale chceš-li vydělávat opravdu ve velkém, kup si vlastní politiky.“ O tom něco víme i u nás. Po všem tom týrání, vraždění a tvrdých drogách je závěr knihy člověka, který svého pitbula trénoval na bezdomovcích, extrémně neuvěřitelný a sladkobolně americký. „Raději projdu mučením, než abych viděl svého syna jakkoliv trpět“. Jon zemřel ve věku 63 let na rakovinu. Ne rukou spravedlnosti ani na zásah Božích mlýnů, ale na nemoc, na níž umírají i lidé velmi zbožně žijící. Kniha vyšla mimo jiné i v polském (recenzovaný výtisk) či slovenském jazyce, český překlad zatím chybí.
