Bylo vedro jemuž se přezdívá „na chcípnutí“. A to se psal prosím pěkně konec listopadu. Jenže tady na Srí Lance evropské pojetí listopadu nic neznamenalo. Naše partička si užívala teplého vzduchu proudícího z pod líně se otáčejícího větráku v městečku Matara. Bufet zaměřený na ovocné džusy byl v danou chvíli mnohem větším lákadlem, než exotika místního starého města, koloniálních budov, nebo samolepek varujících před horečkou dengue. Pohled mi zabloudil skrz otevřené dveře nahrazující klimatizaci ven a narazil na otřískanou zeď naproti. Okamžitě mi bylo jasné, že džus počká. Místní stavějí z lokálního materiálu, šetří to náklady, jenže tady se odloupala omítka a místo klasického lomového kamene se ukázaly nádherné korály. Vlastně nádherní koráli. Nebo ještě lépe jejich vápenitá schánka, to co zbylo z těchto na první pohled bytelných živočichů. Kolálnatci patřící k žahavcům, jichž je kolem 600 druhů, žijí v naprosté většině v teplých mořích a trpí celou řadou neduhů. Od faktu, že v okyselujících se mořích (v minulosti častý argument pro jejich ochranu) se jim hůře vytvářejí jejich vápenité schránky, přes možnou zvyšující se hladinu světového oceánu, kterou prý nestíhají dorůstat, až přes celou plejádu onemocnění. A to včetně infekcí virových, houbových či bakteriálních.
Není divu, že na jedné straně tvoří korálové útesy lákadlo pro lidi se šnorchlem a na straně druhé se ilegálně těží podobně jako lomová kámen. A to i pomoci dynamitu. Jejich schránka tvořená uhličitanem vápenatým tady v Mataře jasně posloužila jako stavební materiál. „Schránky“ korálů, které se mimochodem nesmějí coby suvenýr dovážet do ČR, zaujaly moji pozornost. „U zdi, to by se to fotilo.“ Úplně jsem tam viděl nějakou modelku. Jenže vedro a celková únava mluvila proti mně. Nicméně až se do Matary vrátíme, vím, kam někoho postavím. Ke zdi!
Jiřka coby zodpovědný zvědavec byla první, kdo se nechal nalákat ke zdi. Mé nadšení ovšem moc nesdílela.
Tohle není jedinec z dávné kolonie živočichů, ale zbytek z mnoha jedinců.
Já vím, že se to nesmí „pašovat“ do ČR, ale výborně se s tímhle kdysi živým „šutrem“ drhnout paty.
Nakonec se našla i modelka. Tereza chvíli pózovala, ale uspěchané fotky nemají tu správnou kvalitu. Ostatní totiž stihli dopít a vyrazili skrz staré město na autobusák, odkud někdo halasně lákal do jízdu do Hikkaduwy. Ovšem nená důvod zoufat. Další šance bude už za necelý rok.
Psáno pro server Foto-trip