Říkalo se, že Sovětský svaz je země, kde včera znamená zítra. Čeští komunističtí propagandisté chtěli sloganem naznačit, jak moc jsou Sověti napřed. Platí to i dnes? Podle Petera Pomeratseva je dnes situace mnohem dál – Rusko s Putinem v čele je virtuální i virtuózní výkladní skříní, v níž obyčejní Rusové musí vidět neobyčejný život. To, co se vydává za „reálný“ život v médiích a syrová realita se od sebe liší mnohem více než za komunismu, kdy všichni věděli, že se jedná o divadlo ve prospěch moci.
Dnes je princip vládnutí podobný tomu komunistickému, jen pravdu nemá strana, ale Putin se suitou pseudovládců, které ovládá směsicí vydírání a podílu na moci. Těm „nahoře“ jsou pravidla jasná, ovládat je potřeba ty dole, což jde mnohem lépe marketingovým cukrem než stalinistickým bičem, byť i ten je čas od času použit. Původní oligarchistický systém, k němuž Rusko v jednu chvíli směřovalo, dokázal současný prezident a bývalý příslušník KGB dokonale zvrátit ve svůj prospěch, přičemž plně využil propagandistické metody, které se ve svém zaměstnání naučil A právě o tom je Pomeratsevova kniha. Jako novinář pracující na dokumentárních filmech o Rusku a pro stanici TNT pronikl hluboko do kouzla ruského mediálního světa, kde nic není pravda a všechno je možné. „Všichni víme, že se nebude vysílat žádná skutečná politika. Ale stejně musíme divákovi poskytnou pocit , že se něco děje. Musí se bavit . Takže s čím si budeme hrát? Zaútočíme na oligarchy? Kdo je tento týden nepřítel? Politika musí působit… jako film,“ cituje jednoho z nejznámějších moderátorů ruského politického zpravodajství.
Jedním z bodů propagandy, tak jak to vidí autor, je osoba samotného prezidenta, který jako umělec pro své diváky přechází z role do role. Od lovce, podnikatele, vojáka, sportovce. Tu vytahuje z hlubin amforu (tak zrovna tenhle propagandistický trik se moc nepovedl – i prezidentův mluvčí Dmitrij Peskov nakonec musel připustit že „senzační“ archeologický nález dvou antických amfor Vladimirem Putinem v Černém moři byl předem připraveným mediálním divadlem, u kterého v pozadí stáli archeologové, dopředu nachystané amfory a rady, kam přesně se za přítomnosti kamer ponořit. Jindy loví tygry, nechá se fotit jako na koni cválající alfa samec s obnaženou hrudí a jindy v motorovém kluzáku doprovází ohrožené migrující jeřáby. Autor podrobně popisuje, jak moc je mediální realita skutečnosti vzdálená. Současní vládci dokonce vytvářejí domnělou opozici, aby vybudili zdání demokracie na straně jedné, a zároveň na straně druhé skutečnou opozici brutálně potlačují. Nejde jen o vraždy novinářů, kterým český prezident v roli užitečného, ale velmi nebezpečného idiota rádoby vtipně přizvukuje.
„Novináři by se měli likvidovat,“ řekl před časem Zeman Putinovi, a když skutečně došlo k vraždě novináře na Slovensku, český prezident nepřestal. Jeho poslední extempore, kdy opět vyzval k likvidaci novinářů jen ukazuje, že by rád viděl „demokracii na ruský způsob“. Rozdíl mezi Českem a Ruskem je v tom, že u nás se novináři „zabíjejí“ jen v nevhodných prezidentských bonmotech. V rámci ruské mediální masáže není nutno mluvit, a když už je nějaký novinář zavražděn, je nutno mlžit či odvést pozornost.
Pomeratsev zmiňuje metody práce v nejznámějších kanálech ruské masové propagandy – Russia Today a televizní studia v Ostankinu a vysvětluje mediální přemety, které člověk neznalý pozadí nezaznamená, neboť vidí jen onu nakašírovanou stranu mince. Lesklou, nicméně jedinou oficiální, která se nabízí. Sledovat alternativní kanály je riskantní, podobně jako za komunistů u nás, a to hned ze dvou důvodů. Jednak hrozí „nákaza“ neoficiálním úhlem pohledu na svět a zároveň samotné sledování už je hříchem proti státu. Prezident je nedotknutelný, je ochránce, zárukou stability a míru… i v dob, kdy zrovna vede válku, jako tomu bylo V Gruzii. A když už o tom mluvíme, tak i carem snažícím se rozšířit impérium, což dokázal anektováním Ukrajiny, ovšem v médiích se toto slovo objevit nesmělo. Když už, tak šlo o ochranu ruské menšiny a boj s fašizující Ukrajinou, jejíž největším prohřeškem a zradou bylo, že se snažila dostat spíše pod vliv demokratických standardů EU, což v praxi znamenalo vymanit se z prudce sílícího ruského ohrožení. Právě anekce ukazuje, že slovo „ohrožení“ vůbec není nadsázka. Součástí Putinovy PR kampaně v Rusku i mimo něj jsou Noční vlci – státem podporovaný motorkářský gang, tedy vlastně jen propagandistická kolona s image drsňáků, vlajkonoši prezidentských ideí. Pro jinou cílovou skupinu jsou tady Alexandrovci a na další se zaměřují mediální trolí farmy (o kterých píše Alexandra Alvarová v knize Průmysl lži). Vtipná je zmínka o tolerovaných skinheadech a chuligánech, kteří svými výkřiky „Kdo nejsi čmoud – skoč“ tvoří „imidžové“ pozadí pro „čisté, západem nezkažené Rusko“. Proč se to tolik podobá pokřiku „kdo neskáče není Čech“?
Psát o tom, co všechno se skrývá za mediálně ideální fasádou současného Ruska a nezmínit korupci v podstatě nejde. „Náklady na zimní olympiádu v Soči činily padesát miliard dolarů, což je o třicet miliard dražší, než předcházející letní olympijské hry v Londýně a pětkrát dražší než jakákoli předchozí zimní olympiáda. Soudí se, že nějakých třicet miliard bylo odkloněno.“ Byl to miliardář Berezovskij, kdo v Ostankinu (středisko státního televizního vysílání) zavedl vykonstruované dokumentární filmy, byl oligarchou mající přímé vazby na mocenské představitele… a protože mu šlo více o moc než o peníze, stal se nepohodlným. I když byl poslancem ruské Dumy za Putinovu stranu, posléze jeho návrhy na změnu ústavy označil za „restauraci autoritářského systému“, což mu zajistilo nebezpečnou nepřízeň. Berezovskému včas došlo, že je v ohrožení života a rozhodl se pro exil v Londýně. Přitom to byl on, kdo – slovy knihy – „vynalezl umělé politické strany, televizní loutkové konstrukce, skořápky bez jakékoli politiky, jejichž jedinou funkcí bylo posloužit prezidentovi…“ Berezovský byl boháč a v Rusku se dá na úplatcích buď zbohatnout (úplatky v oblasti státních zakázek) nebo si alespoň přivydělávat (běžní policisté).
Dnes už jen zatvrzelí rusofilové nechtějí vidět, že Rusko bojuje proti Západu, celá mediální hra je jen součástí mediální, hybridní války. Na druhou stranu „čím jsou ruské elity vlastenečtější, čím víc pějí chvalozpěvy na pravoslaví, autokracii, carismus, čím víc proklínají západ – tím víc posílají děti na studia do Anglie“. Kniha je střípkem, možná malým, ale o to důležitějším, do marketingově-reklamní skládanky, kterou se snaží vládní moloch ovlivnit vnímání Rusů. Jde o pohled na zemi a jejího prezidenta. A je dobré připomenout, že ve vnímání ruského medvěda bychom pořád měli patřit do jeho sféry vlivu.
Pomeratsev P.: Nic není pravda a všechno je možné – surreálné srdce nového Ruska, 2016, nakl. Dokořán, ISBN 978-80-7363-704-0