Začněme dobrou a špatnou zprávou. Nejprve ta dobrá. Autorka je zkušená americká novinářka, která podrobně vyzpovídala šťastlivce, jimž se podařilo Severní Koreu opustit a podrobně popsala jejich životní osudy. Perfektně pracovala se zdroji, sama zemi, která je vlastně velkým komunistickým lágrem navštívila a „pouhé“ vyprávění emigrantů rozšířila o další kontext. Relativně „špatnou“ zprávou je, že těžiště knihy je z druhé ruky. Kdo chce vědět, jak to v Kimově „vzorové republice“ chodí, ten ví. V češtině už vyšla celá řada knih (Útěk z tábora 14, Ve službách diktátora, Pchjongjangská akvária). Nejsilnější jsou knihy psané přímo lidmi, kteří „Kimovský ráj“ zažili. Silnou stránkou Barbary Demickové je profesionální novinářská erudice (v tom dobrém, „americkém“ slova smyslu, nikoli českém rychlokvašeném). Z beztřídní společnosti, tak jak ji proklamativně propagovali komunisté, se v Severní Korei podařilo vybudovat opačný extrém. „Na vrcholku pyramidy zaujal místo císaře on sám (Kim Ir Sen pozn, autora) se svou rodinou. Odtud se pak odvíjelo sestupně jednapadesát kategorií, rozdělených do tří obecných tříd – jádro, váhaví a nepřátelé.“ A protože se jedná o pyramidu, tak nejširší základnu tvoří nepřátelé. Každý diktátorský režim je (oprávněně) paranoidní, což v praxi znamená vzájemné špehování a nedůvěra. Dva ze zpovídaných utečenců, dlouhodobí „milenci“ z různých „kast“ (což v místních podmínkách znamená jen tajné schůzky a VELMI letmé doteky po dobu několika let), emigrovali každý zvlášť, aniž svému protějšku naznačili své úmysly. Co kdyby je udal.
„Severní Korea svádí k parodiím. Smějeme se přehnané propagandě a naivitě tamějšího lidu. Ale pochopme, že jejich indoktrinace začíná už v dětství za čtrnáctihodinových pobytů v tovární školce, že v následujících padesáti letech každá píseň, každý film a článek v novinách, každá tabule s plakáty, které mají na očích, jsou navrženy tak, aby zbožšťovaly Kim Ir Sena, že jejich země je hermeticky uzavřena, takže do ní nepronikne nic, co by mohlo zpochybnit vůdcovo božství,“ snaží se autorka vysvětlit, jak je možné něco takového dlouhodobě udržet. Čůrky informací do země samozřejmě prosakují, jinak by nebylo emigrantů, ale ono množství je skutečně zanedbatelné. Za přibližně padesát let emigrovalo do Jižní Koreje jen 923 Severokorejců. Emigrace z komunistického Československa se počítá v desítkách tisíc osob. Avšak i nízký počet emigrantů stál diktátorskému režimu za to, aby nasadil své agenty do pohraničních oblastí Číny – buď maskované za přeběhlíky, nebo rovnou převaděče s cílem „odchytáme lidi toužící po svobodě“. Zde se nabízí přímá paralela s československou StB a její akcí Kameny fingující útěk přes hranice pomocí infiltrovaných agentů. Našince bezesporu zaujme několik zmínek o Československu včetně mohutného nárůstu užívání „českého vynálezu“ – pervitinu. Například v jenom z projevů v roce 1996 si Kim Ir Sen stěžuje, že „rozmach soukromých tržnic a obchodu způsobí ve straně práce (korejský ekvivalent Komunistické strany pozn. autora) pád a rozklad, jak se tomu stalo nedávno v Polsku a Československu.“
Kniha dokonale popisuje severokorejskou realitu a její název vystihuje hlavní poselství. Fakt není co závidět. Smrt hladem, znehodnocení měny, práce beze mzdy, hledání čehokoliv k snědku… to jsou běžné problémy, s nimiž se musí vyrovnávat obyčejný Severokorejec. Neřeší jako u nás, který z jogurtů si vybrat, ale jak najemno musí být roztlučená kůra, aby se dala pozřít. Barbara Demicková podrobně sleduje osudy několika jedinců, čímž demaskuje život obyčejných lidí, tak jak se k nám, lidem euroatlantické civilizace, dostává jen díky emigrantům. Jejich vyprávění má lidskou logiku a vtáhne čtenáře do světa, kde by rozhodně nechtěl žít.
„Do jisté míry jsou všechny diktatury stejné. Ať je to Stalinův Sovětský Svaz, Mao Ce-tungova Čína, Ceauseskovo Rumunsko nebo Irák Saddama Husajna, platí, že všechny režimy mají stejné kulisy: sochy shlížející na náměstí v každém městě, portréty pověšené v každé kanceláři, hodinky s diktátorovým obličejem na ciferníku. Kult osobnosti. Když vzal Kim Ir Sen moc do svých rukou, zavřel kostely, zakázal bibli, vyhnal věřící do odlehlých končin – a upravil křesťanskou obraznost a dogmatiku tak, aby ji mohl použít k sebepropagaci.“
Je jasné, komu je kniha určena a kdo ji nejspíše rád mít nebude. V knihovničce by ji měl mít každý, kdo se zajímá o lidská práva nebo sleduje jeden ze států Osy zla. Chcete znát opačný pól slova demokracie? Ve vyhrocené podobě jej najdete právě tady. Vojtěch Filip, který jménem českých a moravských komunistů kondoloval k zesnutí tyrana, ji asi mezi oblíbenými tituly mít nebude. Byl to on, kdo napsal: „Velmi jsme si vážili Kim Čong-ila, jenž se obětoval, aby přinesl blaho korejskému lidu, zajistil bezpečnost KLDR a dosáhl mírového sjednocení Koreje.“
Poznámka nakonec: Hloupé (a dokonce zákonu odporující) je upozornění, že „žádná část knihy nesmí být volně šířena na internetu, ani jinak dále zveřejňována. V případě dalšího šíření neoprávněně zasáhnete do autorského práva a s důsledky dle platného autorského zákona.“ Toto lživé tvrzení mají v oblibě snad všechna nakladatelství bez ohledu na fakt, že autorský zákon přímo definuje výjimky, kdy je možno část knihy zveřejnit. Recenze je jednou z těchto výjimek. Pokud ne, všechny citáty z této knihy uvedené v recenzi jsou porušením autorského zákona.
Demick B.: Není co závidět: Obyčejné životy v Severní Koreji, Zlín 2014, nakl. Kniha Zlín, ISBN 978-80-7473-159-4