První dojem z knihy je nádherný. Autor je zkušený fotograf a jeho snímky mají opravdu uchvacující kvalitu. Klobouk dolů. Velkoformátové fotografie na křídovém papíře vyniknou a grafika knihy odpovídá současným trendům. Jako spolumajitel cestovní kanceláře má ve svých klientech velkou potencionální základnu čtenářů, takže vydání knihy bylo velmi logickým krokem. Kdyby se měla grafika a „pocit“ z knihy vyjádřit jedním slovem, šlo by to snadno. Krásná. Těžiště knihy je ve fotkách a ty jsou bez problémů srovnatelné se snímky našich i zahraničních cestovatelských a zeměpisných časopisů a knih.
Mediální mágové vědí, že předpona „nej“ zabírá. Jan Hocek to ví taky a „nej“ slovíčky se to v Nejkrásnějších místech světa jen hemží. Nejde jen o název navazujeícína jeho předešlou knihu Nejkrásnější tůry světa, ale text samotný. Jen namátkou: na Madeiře je „nejkrásnější hřebenovka Atlantiku“, Matterhorn je „nejfotografovanější hora Alp“, Zermatt je „nejhezčí hora Evropy“, Vysoké Tatry nabízejí „největší koncentraci horských scenérií a fotografických námětů na metr čtvereční“, Atacama je „nejsušší poušť světa“, stezka Laugavegur je „nejhezčí tůra Islandu“ a na ostrově Bora Bora leží „nejhezčí laguna v Tichomoří“. A to zdaleka není vyčerpávající přehled.
Kniha se skládá tří na sebe navazujících celků. Hlavní text u každé z destinací je souborem deníkových zápisků „Ráno vyrážím podél pobřeží k malému potoku, kde se cesta stáčí do vnitrozemí. Míjím polní letiště, dánskou polární stanici a začínám stoupat do hor. (kap. Grónsko – k největšímu ledovci severní polokoule).“ Druhou částí jsou infoboxy, které se na rozdíl od individuálně laděného textu věnují jednotlivých zajímavostem. V případě Grónska jde o grónská slova a vynálezy, u Srí Lanky popisuje historii cejlonského čaje. Jindy, jako v případě Viktoriiných vodopádů či venezuelských stolových hor přibližuje faktografii těchto geografických fenoménů. Text nezapře, že autor vystudoval biologii, informace týkající se přírody jsou erudované, leckterá popiska vyfocené rostliny má i latinský název. Poslední částí každé kapitoly jsou praktické informace o počasí, dopravě, či ubytování. Každá z kapitol je vlastně jen krátkým tipem a rozhodně neshrnuje daný fenomén, který by si zasloužil samostatnou knihu, podobnou, jako v případě venezuelských tepui napsal Marek Audy (Brány do ztraceného světa). Představit Island na deseti stránkách, přičemž zhruba šest z nich zabírají fotografie, zkrátka není možné. Jde opravdu o krátkou, zejména obrazovou mozaiku. Kniha může posloužit slouží jako lákadlo a odrazový můstek k dalšímu, hlubšímu poznávání, ale rozhodně není průvodcem, byť některými „průvodcovskými“ neduhy trpí. Nikdo neví všechno a tak je jen logické, že si průvodci, někteří občas, jiní často, vymýšlejí, přehánějí nebo vydávají domněnky za fakta. Jan Hocek je průvodcem. „Galapágy inspirovaly biologa Charlese Darwina během jeho pobytu v roce 1835 k formulování proslulé evoluční teorie o vývoji druhů.“ Galapágy byly jednou ze zastávek, přiznejme, že důležitou, na pětileté Darwinově plavbě. Pouhopouhá zastávka na Galapágách by Darwinovu evoluční teorii nezplodila.V praktických radách na Srí Lance doporučuje se vyhnout „podezřelým prodejcům pouličních potravin“. Osobní zkušenost recenzenta z mnoha asijských destinací, Srí Lanku nevyjímaje, je přesně opačná. Nejlepší a hlavně nejčerstvější jídlo je právě na ulici, kdy vidíte přípravu a na talíři či tácku ho máte během desítek vteřin poté co je „sundané z plotny“. Podezřelého prodejce vyloučíte snadno – prostě se u něj netvoří fronta. Místní mají roky zkušeností a vědí, kde se dobře vaří. U Réunionu označuje jako nebezpečí žraloky, „kteří mají u místního pobřeží na svědomí několik životů.“ Jde o hojně mediálně využívané klišé, automobily, mají „na svědomí“ na Réunionu životů mnohem víc, ale jako nebezpečí označené nejsou. Žraloci od dob Spielbergových Čelistí prostě táhnou a používají se k zastrašování. U příběhu nejvyššího vodopádu píše, jak Jimmy Angel se svým parťákem geologem vyzvedli na jedné ze stolových hor velké množství zlata. Jde o hojně tradovanou, leč v geologických kruzích nepotvrzenou legendu. Nicméně podobné příběhu, někdy více, někdy méně pravděpodobné, dodávají knize na čtenosti.
Jan Hocek zkušeně cílí na atraktivitu, která je v tomto typu knih požadována a očekávána. Nejde o knihu k níž by se čtenář opakovaně vracel a čerpal další a další informace. Jde o krásný dárek, jež se může stát prvním impulsem k rozhodnutí začít poznávat svět.
Hocek J.: Nejhezčí místa světa – Od Grónska po Antarktidu pěšky, stopem, na kole, na lyžích, na koni, ledoborcem nebo na mořském kajaku, Euromedia Group k.s. – Knižní klub v edici Universum, 222 stran, ISBN 978-80-242-4625-3