Pokud se v minulých desetiletích jinoch, chlapec či muž u nás zajímal o Indiány, musel se potkat s knihami Miloslava Stingla. Zatímco komunistická rétorika líčila Indiány (zejména ty severoamerické) jako utlačované etnikum bojující za sociální spravedlnost a Karel May se věnoval vyfabulovaným „indiánským“ historkám, jež mnozí hoši (včetně autora těchto řádků) brali vážně, psal Miloslav Stingl etnografické, populárně naučné publikace. Jeho zatím poslední publikace, Mayové, jejich civilizace a zánik světa, si klade ambice seznámit čtenáře s kulturou středoamerických Mayů. Čtenář nevstupuje do jejich světa přímo, ale skrze jiné etnkum – Olméky, které M. Stingl nazývá podle jejich hlavního symbolu Jaguářími Indiány. „Jedni hledají pravlast Jaguářích Indiánů ve středním Mexiku, jiní ve státech Guerrero a Morelos při pobřeží Pacifiku. Myslím si však, že pravdu mají ti, kdo hledají původní domov Olméků právě zde, v jižním Varacruzu a jižním Tabascu.“ M. Stihl „zavadí“ i další populární středoamerickou kulturu Toltéky, díky čemuž se čtená například dozví, jak se padělala toltécká měna (kakaové boby) či kolik stál otrok na celý život či lehká děva na jednu noc.
Ačkoli nejvíce podrobností věnuje autor zachovalým „hmotným statkům“, tedy architektuře mayských měst, nechybí zajímavé detaily z běžného života. „Podle Mayů nikdy netrpěla společnost, ale vždy jen jednotlivec. A tak logicky jediným holhopovým výrokem (holhop = soudce) mohlo být pouze zjištění viny, trest měl vykonat postižený nebo jeho příbuzný. Kde a kdy to už záleželo na vůli poškozených. V mayském zvykovém právu platila zásada oko za oko, zub za zub. Zloděj tedy musel okradenému způsobenou škodu nahradit vlastní prací nebo zaplatit cenu ukradené věci v kakaových bobech. Vraha směli zabít příbuzní zavražděného. I když nešlo o vraždu, ale zabití z nedbalosti, viník musel zemřít.“ Popis krvavých obětí, jež se do kultury Mayů dostaly skrze Toltéky, převzal autor z líčení biskupa Landy. „Vybraný muž byl připoután k mučednickému kůlu. Potom k oběti přistoupil kněz, rozřízl jí nožem přirození a prýštící krví potíral sochy boha na jehož počest byl obřad konán.“ Poté byl chudák už „jen“ zastřelen šípy. Dalšími způsoby bylo mimo jiné vyříznutí ještě tepajícího srdce (opět připisováno Toltékům) či shazovaní do cenotů – podzemních jeskyní naplněných pitnou vodou. Biskup Diego de Landa, středoamerický Koniáš se znechuceně pozastavoval nad hromadným bolestivým rituálem během něhož si mužové provlékli probodenými penisy lano a svázáni společně tancovali. Jedná se o hezkou ukázku kulturního „šoku“, neboť stejně nechápajícněby se asi tvářili Mayové při popisu upalování vesnických léčitelek coby čarodějnic. Přírodní léčitelé, šamani, totiž byli u Indiánů na sociálním žebříčku velmi vysoko a měli zásadní vliv na běh společenského života. Landovou zásluhou se z tisíců mayských knih (kodexů) zachovaly pouhé tři, přičemž českého zájemce lze odkázat na ten nejbližší do drážďanské zemské knihovny. Mnohem jednodušší je stáhnout si ho z webu FAMSI ( Foundation for the Advancement of Mesoamerican Studies. Inc.) Ale zpět k biskupu Landovi. Křesťan ničící vzácné písemnosti se tak stal „náhradním zdrojem“ informací o životě indiánské civilizace. Samozřejmě v tom nebyl sám, na likvidaci mayské kultury se podíleli dobyvatelé ve velkém. Nebýt křesťanské intolerance (ještě ve 20. století existoval pro katolické křesťany seznam zakázané literatury – Libri Prohibiti), mohlo by být rozkrývání tajů mayského etnika mnohem dál.
Ten, kdo v nedávné době pobýval v některém z popisovaných měst, snadno pozná, že kniha je vypracovaná ze zápisků staršího data. „K hrobce velikého krále, k indiánským pyramidám na Yucatánu i při vodnaté Usumacintě přicházejí většinou jen badatelé. Ale jednou, až se doširoka otevřou brány i k této odlehlé, zapomenuté části Střední Ameriky, poputují sem jistě lidé ze všech končin světa.“ Palengue i podle autora „zapomenutý“ Dzibilchaltun má dnes své vlastní muzeum a cestovní kanceláře včetně českých lákají své klienty na prohlídku mayských pyramid. Fotografie mayských památek vítají návštěvníka už při příletu na letiště v Mexico City a běžně se dá koupit populární i naučná literatura přibližující život středoamerických etnik včetně do angličtiny přeložených zápisků biskupa Landy.
Knize by slušela pečlivější redakční práce. Nedocházelo by k tak zbytečným chybám, jako je opakování stejného textu (ctrl C + ctrl V). V doslovu se sice dočtete, že k číslování stránek bylo použito mayských číslovek, ale na stránkách je budete hledat marně. Na každé stránce jsou sice mayské symboly, ale nejsou to číslovky a navíc jsou na všech stránkách stejné. Samotné číslovky najdete jen u jednotlivých kapitol. Vzhledem k tomu, že Mayové používali systém dvacetinný a nikoli desetinný, na který jsme zvyklí, dost by do číslování stránek znepřehlednilo. Dvacet kapitol knihy odpovídá dvaceti dnům mayského kalendáře, přičemž každá kapitola je uvedena reprodukcí díla některého z mayských umělců. Fotografická část nabízí 15 barevných fotografií. Je věčná škoda, že je na nich představeno pouhých 5 mayských měst ze zhruba 150 objevených. Navíc se jedná o ta nejznámější a na několika snímcích je ukázáno totéž místo jen z různých úhlů.
Kniha částečně mystifikuje názvem. Těžko říct, zdali si jej prosadil autor nebo jde o marketingový záměr nakladatelství hrající na zvýšený zájem díky blížícímu se roku 2012. Na čtenáře je to trošičku podvod, protože M. Stingl se o mýtu zmiňuje naprosto okrajově v souvislosti s počítáním let mayského kalendáře. Poslední slova knihy zní: „Co přesně se stane 21. prosince 20112 to ovšem já – i když se Indiány zabývám čtyřicet let – nevím. Ayové si tuto nadcházející katastrofu představovali různými způsoby: například v nejlépe zachovalé mayské knize, v onom drážďanském kodexu, si jeho indiánský autor v poslední kapitolce představuje katastrofu jako jakousi novou potopu světa. Z „úst“ nebeského krokodýla se na zemi řítí nebeské proudy vody. V tomto „drážďanském“ pojetí by tedy konec světa v roce 2012 by konec světa mohla způsobit jakási nová potopa biblických rozměrů.“ Toť vše o konci světa, který se dostal do názvu 270stránkové knihy. Datum bude v prosinci příštího roku atakovat stránky bulvárního tisku. Pokud se chcete dozvědět podrobnosti o Mayi předpovězený konec světa, kupte si jinou knihu. Porce fantasmagorických spekulací se vám od M. Stingla nedostane, od toho jsou jiní autoři. Například Erich von Dänikan, zmiňovaný v první kapitole, který očekává (jak jinak) v roce 2012 přílet mimozemšťanů.
Psát populárně naučnou literaturu se musí umět a jak dokazují překlady do 31 jazyků, M. Stingl to umí. Dobře ví, že Mayové nejsou mrtví, jen krutým způsobem asimilovaní. Americká CIA tvrdí, že počet indiánských míšenců (tedy lidí s různým podílem indiánské krve) se v Mexiku pohybuje kolem 60%. Knihu ocení každý, kdo Mexiko navštívil. Pro ty, kdož se na mexický Yucatán teprve chystají je vynikajícím průvodcem (je v ní mnohem více faktů, než vám poskytne klasický Lonely Planet či Rough Guide) a hodí se i do knihovničky čtenáře, jež obdivuje středoamerickou indiánskou kulturu „jen z povzdálí.“ Čechů nadšených indiánskou architekturou v Mexiku je rok od roku víc. Pro obrovský objem faktů, místy poměrně podrobný popis navštívených měst a minimum spekulací má publikace spíš naučný, než dobrodružný charakter, byť příběhy jednotlivých archeologů rozhodně nepostrádají napětí. Množství znalostí o středoamerických civilizacích se rok od roku zvětšuje a Stinglova kniha je nádherným vstupem nejen pro laického zájemce.
Stingl Miloslav: 2012 Mayové, jejich civilizace a zánik světa, BRNO 2010, 272 stran, ISBN 978-80-7217-775-2