„My v Džamahíríji a velké revoluci potvrzujeme, že budeme respektovat ženy a pozvedáme jejich vlajku.“ M. Kaddáfí v proslovu 1. září 1981, v den výročí revoluce v němž představoval představoval první absolventky Ženské vojenské akademie. To, že byl Kaddáfí terorista, vědí všichni vzdělaní lidé. A nejvíce si to uvědomují příbuzní obětí zahynuvších v letadle, které nechal explodovat nad skotským Lockerbie. Kniha Annick Coean ukazuje jinou stránku jeho osobnosti. Sexuální úchylky, totalitární despotismus a pokrytectví člověka, jenž byl pro velkou část afrických muslimů vzorem. Vůdce Libye si ve školách vybíral mladé panny pro své sexuální ukájení. Konkrétními gesty označoval vybrané dívky, které mu následně jeho ochranka ve spolupráci s šéfkou harému „předkládala ke konzumaci“. Nejednalo se o žádnou poctu, nýbrž krutý osud. Znásilnění, a je jedno kým, vnímá islámem vychovávaná společnost jako pošpinění, přičemž špinavý není násilník, ale znásilněná. Annick Cojean ve své knize vlastně nabízí knihy dvě. Příběh Surajji, jež si svou krásou vysloužila únos do diktátorova harému a strávila v něm roky nepředstavitelně trýznivého sexuálního otroctví, jsou její první částí. Jde o výborně zpracovanou ukázku dokumentárního románu v němž jsou některá jména změněna, ale fakta zůstávají v celé fascinující nahotě. A o nahotu tady jde doslova. „Zhroutila jsem se a on mě surově znásilnil. Znovu a znovu. Byl vzrušený a surový. Pak najednou přestal, vzal si brýle a knihu, po několika minutách se ke mně vrátil, kousal mě, drtil mi prsa, znovu si mě vzal a pak se šel podívat na své maily do počítače nebo říct něco Mabruce (vrchní organizátorka, „bordelmamá“ Kaddáfího harému, pozn autora). Druhá část knihy popisuje autorčino pátrání a cestu ve stopách Surajji, ověřování dat a konfrontace jejich slov s libyjskou realitou. Je v ní méně sexu, ale nacházíme tam potvrzení už dříve napsaného. Dívky zůstávají v islámské společnosti nadále stigmatizované a otázka této části Kaddáfího osobnosti je v zemi stále tabu. To však neznamená, že je méně čtivá. Naopak pro lidi zabývající se žurnalistikou, islámem či novodobou historií je výborným materiálem ke studiu. Žurnalistům ukazuje, jak se dá a má jít až k meritu věci, zájemcům o islám poodhaluje osobnost jednoho z vůdců a hlavního ideového tahouna islámu v severní Africe, jenž si dělal naděje stát se vrcholným představitelem celého kontinentu. Z hlediska studia novodobých dějin je kniha výbornou ukázkou toho, jak snadno se z vůdce může stát diktátor. Podobně jako u Stalina jde o příklad pečlivě budovaného kultu osobnosti, který pak už nikdo neměl odvahu napadnout. Surajje se povedlo emigrovat do Francie, nicméně se nedokázala aklimatizovat a nakonec se psychicky zlomená vrátila zpět do Libye. Její příběh je průřezem mnoha jiných příběhů, neboť Kaddáfí měl harém rozsáhlý a neustále doplňovaný.
Výše zmíněné řádky nemají naznačit, že islám je pokrytecký, protože jeden z jeho vrcholných představitelů popíral základní principy života správného muslima. Pil a znásilňoval, lhal a manipuloval. Totéž by se totiž dalo říci o křesťanství, v němž papež Joseph Ratzinger byl členem Hitlerjujend a křesťanští faráři si vykládali milování bližního svého tak doslovně, že ošukávali své nezletilé ovečky. Vždy je to jen a pouze o lidech, kteří zneužívají své postavení a občas se zaštítí vyznávanou doktrínou. Surajjá byla zklamaná lynčem, tedy Kaddáfího vraždou, neboť ji znemožnil stanout jako svědek před soudem a nahlas vykřičet své křivdy, o nichž v Libyi leckdo ví, ale nikdo nahlas nemluví. Státem, tedy diktátorem organizované znásilňování nadále zůstane stigmatem dívek, které se staly oběťmi diktátorovy sexuální úchylky. Ta kromě násilí v sobě zahrnovala i ponižování včetně močení na nešťastnice. Libyjský vůdce byl podle všeho chorobně závislý na sexu. Za jeho vlády si stěžovat nešlo, neboť řečeno slovy autorky, „kdo by si v pekle stěžoval na ďábla“. A po jeho vraždě zase není žádná vůle toto stigmatizovaté téma otevřít. Velmi slabou Surajjinou útěchou je fakt, že se díky knize její příběh, tedy vlastně obvinění, dostane k veřejnosti. Naštěstí k té části veřejnosti, jež umí alespoň trochu pochopit míru jejího utrpení. Libyjci se totiž, alespoň podle autorky, dál tváří, že problém není a vzhledem k tomu, že Kaddáfí je mrtvý, tak ani nemá smysl jej otvírat. Je to podobné, jako kdybychom tvrdili (a takové lidé se najdou i v české společnosti) že vzhledem ke Stalinově smrti nemá smysl mluvit o komunistických koncentrácích. Řečeno novodobou terminologií, Annick Cojean patří palec nahoru.
Cojean A.: Kořistí v Kaddáfího harému, Praha 2014, nakl. David Laňka – No Limits, ISBN 978-80-87973-03-5