Zdraví si sice přejeme u všech možných příležitosti, ale nevíme o něm skoro nic. Historie medicíny je historií naprosto fantastických objevů, které přivedly naši civilizaci k relativní dlouhověkosti. Kniha o medicíně neobsahuje návody jak co léčit či dnes tak populární „rychlorady“, jak se držet v kondici. Naopak sahá hluboko do historie a ukazuje, jak dlouhou složitou cestu šla medicína dějinami a jaké byly její zásadní milníky. Zdaleka se nedaly postihnout všechny, zatímco náplast (1920), kokain coby lokální anestetikum (1884), sérum pravdy (1922) a celá řada transplantací popsané jsou, cukrovku v knize nenajdete. Není divu, v tak komplexním tématu jdoucím skrze celou historii lidstva se prostě nemůže dostat na všechno. Vlastně se dostalo jen na zlomek, ale jde o zlomek jednak důležitý a zajímavý. Podtitul tvrdí, že obsahuje 250 milníků v historii lékařství, ale ve skutečnosti se čtenář doví víc, než jen 250 oddělených objevů uvedených konkrétním rokem na levé straně knihy a doplněné celostránkovým obrázkem (fotky i kresby) na pravé.
Kniha o medicíně by mohla sloužit jako vzor pro psaní populárně naučné literatury. Jednotlivé objevy či události jsou dány do souvislostí a psány velmi čtivým jazykem, který nevyžaduje speciální medicínské vzdělání. Znamená to, že i průměrný středoškolák bude mít pocit, že tématu rozumí. Psát lehce a přitom naučně je větší umění, než by se mohlo zdát. Za českou hvězdu v této oblasti lze jmenovat například viz jeho kniha o zvířecích smyslech).
Kniha o medicíně
„Lepra je nejobávanější ze všech nemocí nikoliv proto, že zabíjí, ale proto, že nechává naživu,“ píše Pickover v kapitole 1873, původce lepry a dodává, že kolem roku 1200 existovalo v Evropě kolem 19 000 nemocnic pro lidi postižené leprou. Mycobacterium leprae byla vůbec první bakterie, kterou se povedlo určit jako původce nemoci. Jak snadné je odrazit se od těchto informací v případě, že je potřeba téma dál rozvést. Ve škole, na přednášce, ve článku. Tím je vlastně dáno, kdo všechno by mohl z knihy čerpat. Novináři, učitelé, studenti nejen medicínských oborů.
Věděli jste o tom, že brýle sice byly vynalezeny ve 13. století (1284, brýle), ale jejich moderní tvar s nožičkami, které lze zaháknout za uši pochází až z roku 1722? Co víme o nepodařené lobotomii sestry budoucího prezidenta Kennedyho (1946, lobotomie), či o žlučníku odebraném ženě v New Yorku (2001, telechirurgie), přičemž operatér byl od operačního sálu vzdálen 7 000 km? Kniha končí rokem 2008 a klonováním lidí.
V současnosti je běžné vyhledávat informace na internetu, který často poskytuje fragmentovaná, jednotlivá fakta, zatímco C. A. Pickover nabízí ucelené kapitoly, celky dávající smysl právě díky vzájemným souvislostem. Pokud by i to bylo málo, ve většině kapitol je poznámka odkazující na další hesla, která mají vzájemnou souvislost. První heslo (10 000 př. n. l., šaman) musí být nutně zjednodušené až na hranici logiky, neboť o šamanech a šamanismu vyšlo obrovské množství knih a studií, zatímco tady je heslo vtěsnáno na jednu stranu. Už ale o heslo dál (6 500 př. n. l., trepanace) se dozvíme, že vyvrtávání děr do lebek živých lidí nebylo tak vzácné, jak by se mohlo zdát. „Na jednom francouzském pohřebišti z doby asi 6 500 př. n. l. měla trepanační otvory asi třetina ze 120 nalezených lebek,“ píše Pickover. Snad jen oněch pár uvedených příkladů naznačuje, že vlastnictví téhle knihy má smysl.
C. A. Pickover, Kniha o medicíně, nakl. Dokořán, Praha 2001, ISBN 978-80-7363-783-5