Zjednodušeně řečeno, základem Morrisovy teorie, že války jsou po svém skončení ku prospěchu lidstva, neboť Leviatan, tedy vládce (ať už je to král, prezident, nebo demokraticky sestavená vláda) se po válce snaží vést společnost demokratičtějším způsobem, než tomu bylo před válkou. Morris bere téma válčení od prvopočátků, popisuje, že je mnohem jednodušší válčit, jde li kočovné národy typu mongolských nájezdníků než u usedlých společností. Zemědělci musí čekat rok na úrodu, musí se o svá pole starat a dělat zásoby na dobu, která odděluje jednotlivé sklizně od sebe. Ale domestikace, ať už rostlin nebo zvířat, vede k vyšší hustotě obyvatel, zvětšování bohatství, rozvrstvování společnosti … a to vše jsou záminky k boji. Jenže boj potřebuje peníze a je mnohem lepší získávat peníze správou území, tedy výběrem daní, než je získávat ve válkách.
Válka (v případě vítězného konce) sice přinese nové území se všemi poklady (včetně těch nerostných) na nich ležících, ale válečná zóna trvale udržitelní peníze nenese. „Království lze držet armádou a armádu zlatem. Zlato se získává rozvojem a rozvoj zemědělství spravedlností a nestranností.“ Čím větší říše, tím větší starosti s uhlídáním jejích okrajů. Své o tom ví nejen Řím, ale i starověká Čína či velké části Asie (Asýrie, Persie). Těžko se hlídají nájezdní kočovníci
Ve 20. století začalo docházet k asymetrickým válkám. „Když bin Ladin páchal své první masakry, Spojené státy nenašly jiný způsob, jak ho „neutralizovat“ (oblíbený termín v military a politické sféře – jinde se tomu říká vražda pozn. aurora), v jeho afghánském doupěti jinak, než střílet rakety s plochou dráhou letu v hodnotě milionů dolarů na jeho stany v hodnotě desítek dolarů,“ píše Morris. Ve 21. století se situace posunula ještě dále, z asymetrické války se doba předválečná posunula do úrovně hybridního konfliktu, v němž se aktuálně nacházíme, ač si to mnozí nechtějí přiznat. Sílí aktivity špionů zahraničních mocnosti (zprávy BIS zmiňují na našem území Rusko a Čínu) a mediální prostor se snaží narušovat zpochybňovači demokratických pořádků rekrutujících se jak z placených pozic (trollové), tak z lidí, jimž klasická demokracie nevyhovuje a rádi by stali po boku silného vůdce/diktátora.
Pokud bychom chtěli s Morrisem diskutovat, bylo by dobré vytáhnout argument, že války, které zmiňuje zejména v první části knihy, byly války vedené de jure demokratickou společností. Řím měl svůj senát a na dobytém území zaváděl své, nutno říci, že do jisté míry „demokratické“ pořádky. Jeho Pax Romana znamenal pravidla, která byla ku prospěchu všech. Neměl snahu obyvatele dobytých území vyhladit. Kdyby ovšem Hitler nenarazil na Stalingrad, zavládl by v Evropě Pax Germanica? Vzhledem k existenci vyhlazovacích táborů bezesporu nikoliv, společnost by byla prudce rasově roztříděná, jako to ukázala situace židovských ghet v dobytých městech s Varšavou v čele. Podle Morrise se poválečné uspořádání společnosti posunuje „o level výš“, je stabilnější a dynamičtější zároveň. Jenže v krátkém údobí mezi první a druhou světovou válkou sice byla u nás „první republika“ se všemi klady, které obdivujeme dodnes, ale zároveň přišel i krach na newyorské burze, který hluboce zasáhl euroatlantickou společnost a miliony lidí srazil do chudoby.
Podle některých filosofů je zárukou míru vzájemná ekonomická závislost jedné země na druhé. Těžko se budou vzájemně napadat země žijící ze vzájemného obchodu i když je mezi nimi jistá historická animozita, podobně jako například mezi Českem a Německem. Země EU jsou na sobě ekonomicky natolik provázané, že jen těžko si lze představit vojenský konflikt, byť v minulosti proti sobě stály mnohokrát. Proto si Rusko mohlo dovolit anektovat Ukrajinu a přivlastnit si část jejího území. Morris ekonomickou linku vysvětluje i na příkladu tzv. Nylon War, kdy USA posílala do zbídačeného SSSR nylonky a cigarety, čímž ukazovala, že žít se dá i lépe a není nutné si mýt hlavu vaječnými žloutky, protože není šampon.
Autor sice tvrdí a dokládá, že svět o válce je většinou dále než před ní, z čehož usuzuje (a název knihy tomu odpovídá), že válka je dlouhodobého pohledu dobrá. Ale desítky milionů padlých a stovky milionů postižených jen v posledních dvou světových si to nemyslí.
A upřímně, byť Československo stálo po 2. světové válce na straně vítězných mocností, se sovětským komunismem a politickými vraždami 50. let jsme zůstali alespoň co se politického vývoje týče, za demokracií Masarykovského typu. Morris může mít pravdu, když tvrdí následující: „Ať už se podíváme na starověký Řím, říši dynastie Chan, maurovskou říši nebo na raně evropské říše, pěst vždycky předcházela ruce.“
Ovšem za současný prudký nárůst blahobytu a dosavadní orientaci na Západ (doufejme, že trvalou, byť aktivity prezidenta Zemana tlačí Česko opačným směrem) žádná válka nemůže. Morris naznačuje, že by se šiknul nějaký nový globocop, silný světový policajt, který by ať už reálně, nebo jen silou své existence, bránil zásady demokracie. Neúspěšný pokus části fanatických muslimů o nastolení chalifátu či naopak úspěšné násilné „znovunavrácení“ části Ukrajiny do područí matičky Rusi“ ukazují, že nebezpečí pořád existuje.
Číst Morrisovu knihu je rozhodně velmi užitečné, vede čtenáře k zajímavým úvahám a zjištěním, což je ostatně u edice ZIP standardem. Jen ji musíte číst v dobách míru. A pomyslné „literární“ třešnička se skrývá v samotném závěru v doporučené literatuře. Koho téma opravdu zaujalo, má si tam z čeho vybrat.
Morris I.: K čemu je dobrá válka, nakl Argo, Dokořán, 2007, edice ZIP, ISBN 9788073637644