V srpnu 2015 zabil v Sýrii americký dron muže jménem Junaid Hussain původem z anglického Birminghamu. Podle zpravodajských zdrojů mělo jít o hlavního hackera takzvaného Islámského státu. „Nepředstavoval vážnou hrozbu. Pravděpodobně byl jen otravným hackerem,“ cituje idnes.cz Adama Meyerse, zástupce ředitele firmy CrowdStrike, zabývající se počítačovou bezpečností. Možná skutečně nepředstavoval hrozbu on osobně, ale určitě ji představovali bojovníci, které pomáhal verbovat. Junaid Hussain byl tedy zavražděn, neboť šlo o „popravu“ bez soudu, bez možnosti obhajoby. On osobně zřejmě nikdy nikoho nezabil. Anders Behring Breivik postřílel 77 lidí a řízením řádného soudu byl odsouzen k 21 rokům vězení s možností prodloužení trestu. O jeho vině není žádných pochyb a trest smrti by zřejmě málokomu přišel nepřiměřený. Uznávám, že vykonáním trestu smrti společnost ušetří peníze za vytápění cely, stravu, ošacení vězně, ale zisk z ní není žádný. Snad vyjma zadostiučinění pro pozůstalé oběti. Dnes už se ví, že odstrašující účinek trest smrti nemá. Doživotím trestem se zároveň dává odsouzenému šance na přehodnocení procesu. Justiční omyly se stávají a neexistence trestu smrti zaručuje neexistenci justiční vraždy. O tom své vědí komunisté, kteří „právně“ zavraždili desítky lidí.
Jen pro připomenutí: Za vlády prezidenta Antonína Zápotockého (1953–1957) bylo popraveno 94 lidí, za vlády Antonína Novotného v letech 1957–1968 osmdesát sedm lidí a za vlády Gustava Husáka (1975–1989) třicet osm lidí. V letech 1954–1968 byly všechny popravy prováděny v Pankrácké věznici v Praze. Na druhou stranu T. G. Masaryk během svého funkčního období vyhověl více než 400 žádostem o milost. Pokud už někdo učiní takový prohřešek, že by měl být potrestán tím nejhorším způsobem, nechť není zbaven života, ale doživotně odsouzen k tvrdé práci. Rád bych napsal „do dolů s ním“, ale v době, kdy se na Ostravsku rekvalifikují tisíce havířů, by to bylo trochu mimo mísu. Odsouzenec pro těžké pracovní podmínky může vyhlásit hladovku – na to má svaté právo. Nicméně pokud tak učiní, nechť jsou mu pozastaveny dávky jídla, dokud si o ně neřekne. Má, jako kdokoliv jiný, možnost se rozhodnout spáchat sebevraždu hladem. Zní to krutě, ale vraťme se na počátek – daný jedinec je odsouzenec a pro hladovku se rozhodl dobrovolně.
Jiné je to ovšem s vraždou. Vražda je zabití neodsouzeného jedince, který sice mohl spáchat zvěrstva, nicméně před soud se nedostal a v rámci presumpce neviny… vždyť to znáte. Souhlasit s ní je v naší kultuře něco velmi, VELMI nemorálního. Zabití Usamy bin Ladina je z hlediska právního velmi „ošajstlich“ záležitost. Speciální komando americké armády proniklo na území spřátelené země, kde zabilo člověka, kterého (oprávněně) považovalo za úhlavního nepřítele, občana jiné spřátelené země. Pro připomenutí – akce proběhla v Pákistánu a Usáma byl občanem prominentní saúdskoarabské rodiny. The Bureau of Investigative Journalism na svým stránkách uvádí, že v letech 2004 –2013 měli operátoři dronů na svědomí smrt celkem 3000 – 4000 osob. Z toho jde o zhruba 800 –1170 civilistů (včetně cca 200 dětí). USA bojuje za udržení „evropských“ hodnot metodami, na které samotná Evropa (míněno jednotlivé země EU) dívá občas skrz prsty. Shrnuto v jedné větě – i přes děsivá čísla o mrtvých dětech a „vedlejších obětech“, což není nic jiného než eufemismus pro vraždy nevinných, jsem proti trestu smrti, ale s vraždami na dálku problém nemám.