Maso na talíři je pro někoho gurmánská pochoutka a pro jiného frustrující zážitek. J. S. Foer se pokusil pravdivě popsat proces, který změní žijící dobytče v kus flákoty. A stal se z něj vegetarián.
Autorova babička byla evropská židovka, jež přežila peklo holokaustu a věděla, že se jí všechno. Tvrdila, že „z jednoho čajového pytlíku se dá udělat tolik šálků čaje, kolik máte hostů a jablko se jí i s bubákem. Zvířata větší než my jsou pro nás nejlepší, menší než my jsou dobrá a ryby (což zvířata nejsou) jsou akorát. Špatné jídlo neexistuje.“ Takový podpis na duši umí udělat válka, nouze a hlad.
Dnes nás naopak složení potravin psané nečitelným miniaturním písmem snadno přesvědčí, že špatné jídlo existuje, protože už není smyslem přežití, ale otázkou obrovitých zisků potravinářských společností. Autor čerpá ze zkušeností obrovských amerických koncernů, které díky své lobbovací síle mohou měnit, a mění, zákony k obrazu svému (což u nás známe taky v podobě majitele Agrofertu a ministra financí v jednom). Na začátku stála upřímná snaha čerstvého otce najít co nejlepší jídelníček pro syna. A po dlouhém a úporném hledání se ukázalo, že maso, žádné maso, ani z „volných“ chovů (v USA jsou volné chovy pojímány jinak, než u nás), ani mořské ryby, to není.
Kniha začíná sympaticky provokativní úvahou, zdali bychom byli schopni sníst zvířecího člena rodiny – psa. „Členům rodiny se neubližuje. Neubližuje se ani kamarádům, ani cizím lidem. Ani čalouněnému nábytku.“ Jsou rodiny chovající svého pašíka s tím, že ho zabijí a snědí, zabijačky jsou (naštěstí) stále ještě součástí našeho venkova. Ovšem zabijačka psa by v naší kultuře vyzněla zcela nemorálně. Dal by se zabít čistě, rychle a během života by měl podmínky, po nichž ochránci hospodářských zvířat marně volají. Venkovní výběh, přirozený pohyb. Kde je, obrazně řečeno, zakopaný pes? Proč prase a krávu na talíři sneseme, králíka a kuře taktéž, ale psa nebo kočku nikoliv a koně jen velmi výjimečně? „Francouzi zbožňují psy a občas jedí koně. Španělé zbožňují koně a občas jedí krávy. Indiáni zbožňují krávy a občas jedí psy.“ Už od začátku je čtenář nucen konfrontovat své zkušenosti s na první pohled absurdními situacemi. Absurdními? „V kafilériích (míněny jsou americké kafilérie pozn. autora) se dělá krmivo pro hospodářská a domácí zvířata. Přeměňují mrtvé psy, kteří by jinak k ničemu nebyli, v produktivní součást potravinového řetězce. Z milionů psů a koček které jsou každý rok v Americe utraceny ve zvířecích útulcích se stane potrava pro zvířata, která se pak stanou potravou pro nás. Co kdybychom vynechali tento zbytečný a bizarní mezikrok? Podobné příměry, úvahy a zkratky vedou k hlubšímu zamyšlení, jaké příběhy vedou k našim stravovacím návykům. U autorovy babičky to byla válka a reálná hrozba smrti hladem, u moderních veganů etické důvody, které prohlašují za životní styl bez ohledu na fakt, že aby do veganství dorostli, museli pít lidské mléko.
Autor si zakládá na své maximální objektivnosti, nicméně tu a tam mu „ujede“ demagogický argument. Ten kdo pravidelně konzumuje produkty pocházející z velkochovů, se nemůže nazývat ochráncem životního prostředí, aniž by to spojení úplně neokradl o jeho význam.“ Naráží na fakt, že samotná existence velkochovů skutečně klade obrovské tlaky (exkrementy, skleníkové plyny, destrukce půdy při pěstování krmiva pro dobytek) na přírodu a prokazatelně má velmi negativní vliv na životní prostředí jako celek. Ovšem znamená to, že běžný konzument masa, který se zároveň zasazuje o ochranu rezervace u něj doma, studuje ekosystémy, čistí studánky, hlídá pláže s nakladenými vajíčky mořských želv nebo bojuje za zachování starých stromů s posledními populacemi brouků, nemá právo nazývat se ochráncem přírody? Podobné je to s odsudkem košer porážky či kastrování zvířat. „Většina z lidí by tyhle věci udělat nedokázala. Není tedy nemorální platit někoho, aby tuto krutost udělal za nás? Je to vražda na objednávku.“ Tady už je překročena hranice objektivity a udělán hluboký krok do aktivismu. Stejný tak můžeme říci, že si platíme politiky na špinavou práci s vládnutím (v rámci české kotliny s tím, kdo si přihraje větší malou domů). Málokterý člověk by to šel dělat, protože, podobně jako na řezničinu, na to nemá žaludek. Co s tím uděláme? Zrušíme politiku? Zvířata skutečně trpí, hodně trpí. Jsou kastrována, pálena, podřezávána, někdy za živa stahována z kůže. To všechno může být důvodem pro přísnější kontroly ze strany státu, vyšší pokuty a v neposlední řadě třeba i pro zdražení masa vedoucí k jeho menší spotřebě a k omezení jeho konzumace a následnému „lidštějšímu“ chovu zvířat i za cenu snížení obrovských zisků masokombinátů a velkochovů. Proč ne. Je fér přiznat autorovi upřímnou snahu dostat se k meritu věci. Na rozdíl od nás opravdu osobně šel poznat proces „výroby“ masa, tedy přeměny živého tvora v mrtvou tkáň určenou ke konzumaci.
Objížděl farmáře, ptal se, porovnával, hledal alternativy a bohužel veškeré jeho snažení vyústilo v rozhodnutí stát se vegetariánem, neboť podle něj žádná snesitelná „masová“ alternativa není. I ryby jsou během lovu na volném moři vystaveny pro něj nepřijatelnému utrpení. Bohužel se Foer občas dopustí chyb pramenících z faktu, že umí najít informaci, ale chybí mu vzdělání v oboru o němž píše. Tvrzení, že „ryby se utopí, když se nemohou hýbat“ se nezakládá na pravdě. Důkazem budiž celé spektrum ryb ležících na dně a čekajících na svou kořist. Plavat musejí žraloci nemající plynový měchýř. Právě u nich se Foer dopouští oblíbeného omylu, že žralok je dravou rybou. Dravou ano (samozřejmě vypouštíme býložravé žraloky), ale parybou. Lov ryb má přinášet (a možná skutečně přináší) neúměrné vedlejší ztráty. Jen se nechce věřit, že při lovu tuňáků jsou „běžně“ usmrcováni i tři druhy plejtváků. Představa, že ohrožený plejtvák sejval, jehož dle odhadů je pouhých 220 000 jedinců, je loven „běžně“, je možná nadsázka, možná neznalost, možná demagogie. Podobné to bude i s dalšími druhy zvířat včetně ptáků. Seznam na straně 48 vypadá impozantně, ale jsou v něm zahrnuty i druhy, jež rozhodně nejsou „běžné“. Příkladem budiž albatros Sanfordův, jehož 99% žije na malém souostroví v jižním Pacifiku. Stejně tak je dobré být opatrný s údajem, že „vodní ptáci, jako jsou například husy nebo kachny, se tu potulují už více, než 100 milionů let“. Nejstarší známý prapředek vrubozobého ptáka (kam spadají mimo jiné i kachny), pochází z doby před 66-68 miliony let. Autor ve svatém nadšení pro věc pouští do světa katastrofické scénáře, které se spíše než do seriózní knihy hodí do bulvárních plátků. „Mnoho vědců předpovídá, že za méně, než 50 let dojde k naprostému kolapsu všech lovených druhů ryb.“ Odvolává se na studii z roku 2006, takže katastrofistům k naplnění jejich předpovědi zbývá méně, než 39 let. Dá se s pravděpodobností blížící se k jistotě říci, že předpověď zůstane, ostatně jako mnoho jiných, nenaplněna, ale vědce ani Foera nikdo nebude volat k zodpovědnosti za šíření poplašné zprávy. Svá tvrzení má dobře ozdrojované, jenže pro podporu takřka jakéhokoli tvrzení se najde odborná studie.
Musím přiznat střed zájmů. Mám maso, zejména vepřové a „divočinu“, rád. Výpečky, vývary, řízky, to vše mi velmi příjemně obohacuje život. Jednou, dvakrát ročně si dopřeji i tataráček, tedy maso v syrovém stavu. Zato kus vařeného hovězí flaksy sloužící jako „maso“ v „univerzální hnědé omáčce“ mi už od dob školních vývařoven přijde jako zcela zbytečné a odmítnutí hodné. Miluji svět v jeho pestrosti, kterou mám rád i na talíři. Smažená slanina (maso), vejce (živočišný produkt u něhož není nutné zvíře usmrtit) a fazole (vegetariánská položka doplněná sklenkou vařené vody – chmele a ječmenného sladu) je mou snídaní snů. Přesto jsem po dočtení (nepříliš radikálně) svůj jídelníček pozměnil. V mnohém má totiž Floer dostatečně zdůvodněnou pravdu a není vyloučeno, že se z publikace stane kultovní kniha lidí toužící změnit svět. Nebo alespoň své stravovací návyky. Nejde o nutriční hodnotu, ale o krutý život zvířat předtím, než se z něj stane pouhopouhé maso. A vůbec nejde o veselé čtení.
Foer J. S.: Jíst zvířata, Praha 2015, nakl. Dokořán, ISBN 978-80-7363-531-2