Je to ironie osudu. Michail Litviněnko byl agentem KGB. Poznal metody organizace, pochopil styl Putinova velení, stěžoval si, odešel, emigroval (tedy bráno ruskou optikou zradil) a za to byl potrestán smrtí. Oč více byla nekonvenční, o to byla bolestivější.
Jed pro Litviněnka je literaturou faktu a zároveň vlastně velmi dobře napsanou detektivkou. V žánru detektivní literatury je dobrou knihou ta, jejíž příběh je uvěřitelný. V Litviněnkově případu je uvěřitelné všechno, protože jde o vzájemně související, dokázaná fakta, tak, jak šla v čase za sebou. V příběhu figurují agenti KGB i MI6, tajní informátoři, vládou schválená vražda, legální cestou nesehnatelné radioaktivní polonium coby vražedná zbraň.
Právě radioaktivita je na celém příběhu nejdůležitější, protože britské vyšetřovatele provázela skrz Londýn a zanechávala za sebou „svítící“ stopu. Dal se tak zmapovat pohyb polonia a porovnat ho s pohybem Litviněnkových vrahů Andreje Lugovoje a Dmitrije Kovtuna. „Lugového osuška nalezená v zeleném pytli na prádlo a jeho menší ručník na ruce měly tak znepokojující míru radiace, že byly poslány do Výzkumného ústavu atomových zbraní (Atomic Weapon Establishment) v Aldernastonu, což byl nukleární ústav britské vlády. Kontaminace byla obrovská. Osuška vykazovala 6 000 cbs, neboli 13 000 becquerelů na centimetr čtvereční,“ píše Harding, který díky své bohaté novinářské erudici dává věci do i pro laika pochopitelných věcných i mezinárodních souvislí. Putinův mocenský styl vlády tak leze ven v krystalické čistotě. Ten, kdo sleduje mocenskou politiku Ruska příliš překvapen není.
Vraždy, nebo chcete-li „popravy odsouzenců“ agenty, kteří proniknout na území jiného suverénního státu, kde svůj úkol splní jsou sice velmi výjimečné, ale historie je zná. Nikdy se nedozvíme přesný počet zavražděných, protože „státem“ posvěcené akce tohoto charakteru jsou ze své podstaty tajné a na veřejnost pronikly jen některé. Sověty zabitý Georgi Markov, jemuž pomoci speciálně upravené špičky deštníku injektovali do nohy prudce jedovatý ricin ukrytý, nebo akce Boží hněv, kdy Izraelci po celém světě pronásledovali a likvidovali strůjce atentátu na olympijských hrách v Mnichově roku 1972.
Napsat, že kniha Jed pro Litviněnka je dobrá, nestačí. Je to kniha důležitá a potřebná, zejména v době, kdy se naše země stala terčem zájmu ruských tajných služeb (což dokládají zprávy BIS). Ruské tajné služby a Ruskem z nejvyšších kruhů podporované dezinformačné weby jsou součástí skryté hybridní války a v Jedu pro Litviněnka skvěle zachycený průběh jedné vraždy jen ukazuje, jak to vypadá, když ruské zájmy probublají na povrch.
Kdo je vrah? Ten kdo zmáčkne spoušť nebo ten, kdo si vraždu objedná či ze svého politického postu schválí? Pokud i ten druhý, muž v pozadí s relativně „čistým“ rukama, tak současný prezident Ruska je vrahem mnohonásobným a Michail Litviněnko je jen jednou z jeho objetí. Ale to současní zastánci alternativních pravd slyšet nechtějí.
Harnind L.: Jed pro Litviněnka, Cpress (Albatrosmedia), 2017, Brno, ISBN 978-80-264-1596-1