Vzpomínka na vydírající železničáře, kteří hrozíc stávkou dostali své stravenky, není zas tak od věci. Stačí si jen uvědomit, že pod rouškou solidarity získali daňové úlevy pro sebe, ale placené z našich (a samozřejmě i jejich) daní. Odborových svazů vyhrožující stávkou v dopravě bylo víc, ale ty železniční byly nejhlasitější a zřejmě šlo o iniciátory. Svého monopolu se České dráhy drží, lidově řečeno, jako hovno košile a s nelibostí pohlížejí na soukromé dopravce, jako je Viamont či německý Vogtlandbahn jezdící v západních Čechách, byť pro ně nejsou zásadní konkurencí. Radim Jančura, který vybudoval společnost Student Agency a dceřinnou železniční RegioJet, se rozhodl udělat spanilé jízdy v severních Čechách a Olomoucku, aby ukázal, že „to jde“.
„Slyšela jsem něco v rádiu, ale kde koupíte lístek, to vám nepovím. Nepřišel nám žádný oběžník ani depeše,“ odpovídá smutně paní pokladní v Ústí nad Labem (a stejně tak v Děčíně v informacích) na dotaz ohledně konkurenčních spojů na víkendově obnovené trati Děčín – Krupka v severních Čechách. Vlak vyjíždí z Děčína se zhruba pětačtyřicetiminutovým zpožděním, nicméně lidí je v něm jako v pražském metru během ranní špičky. Kola, děti, fotografové a všichni jsou rádi, že Kozí dráha je alespoň na chvíli zase v provozu. “Vážení cestující, omlouváme se za zpoždění. Dovolte mi, abych vysvětlil, jak k němu došlo,“ zazní z reproduktoru hlas obchodního ředitele společnosti RegioJet Jiřího Schmidta. Následuje povídání o obdržení nesprávných klíčů od drážní kanceláře, odkud se drážním telefonem bylo nutno zahlásit. Jinde zase byly zarezlé výhybky, čímž nebylo možné křižovat soupravy podle původního harmonogramu. A v neposledním případě v jedné ze stanic bylo potřeba sáhnout k pro ČD nestandardnímu řešení – mobilnímu telefonu. Drážní nefungoval. Skoro to vypadá, jako házení klacků pod konkurenční nohy. Možná šlo ale skutečně o hloupou souhru náhod RegioJet prostě neměla ono příslovečné začátečnické štěstí. Jenže stačila by trocha zkušenosti a „záběh“, aby se provozní záležitosti vychytaly k všeobecné spokojenosti. „Navíc musíme vyplnit doklad o tom, že se jako jediný vlak na trati nesrazíme sami se sebou,“ glosoval s úsměvem J. Schmidt. Vtipně propagačním tahem se stalo odpuštění jízdného (pětikoruna za cenu tam i zpět) z důvodů zpoždění. Ale „Jančurovic nadstandard“, tedy něco, co konkurence nenabízí, jsou automaty na kávu, jež tvoří pevnou součást vozů Siemens Desiro Classic. Pomineme-li ono odpuštěné jízdné, které bylo jasným PR tahem, stejně tak jako doušek šampaňského, a zůstaneme-li jen u samotných vlaků, je jasné, že ČD jsou v ohrožení. Nasazením „lepších“ vlaků ve stejnou dobu na trati u Děčína naznačuje, že si ohrožení uvědomují. Vozy souprav City Elephant měly na dveřích samolepku Pražského integrovaného systému. O slabých stránkách ČD se mezi drážními zaměstnanci mluví čím dál hlasitěji. „Máme moc úředníků, Bůh ví, kam ty peníze jdou“ zaznělo od jednoho z průvodčích. „Ještě v roce 2007 byly ČD v zisku, ač dotace byly „jen“ 9 miliard ročně, vloni dostaly o tři miliardy na dotacích více, a přesto skončí ve ztrátě přes miliardu…. Nejde jen o platy managementu, který si posílá 12 milionů měsíčně pro 14 vyvolených mimo účtárnu ČD,“ odpovídá R. Jančura. Asi ví o čem mluví. Bylo by naivní si myslet, že se ČD vzdají bez boje. Vždyť řečeno slovy „vrchního hradního ekonoma“ – o peníze jde až v první řadě. Konkurence na drahách, zvlášť pokud by vzešla od tak zkušeného dopravního harcovníka, jakým R. Jančura bezesporu je, by mohla být vítězstvím všech cestujících. Až budou po kolejích svištět žluté vlaky, jsem upřímně zvědavý na vyjádření železničářských odborářů. Že by začali fráze vykřikovat o zlém kapitalistovi, jež je v rámci konkurenčního boje donutil pracovat?