Kriminálka nebo gestapo?
Než se Gestapo stalo obávanou složkou Třetí říše, muselo dojít k zásadnímu „byrokratickému“ jevu. Dne 26. dubna 1933 byl Hermann Göring pověřen vytvořením efektivní tajné policie a 30. listopadu vydal výnos o tom, že bude podřízena výhradně jemu. Ovšem ona zásadní změna se udála 8, března 1934, kdy byla Gestapo vyňato ze systému veřejné či státní kontroly – tedy nebylo žádného odvolání a Gestapo se řídilo jen svými vlastními pravidly. Stalo se tak vpravdě politickou policií chránící „národní“ zájmy představované nikoliv národem, ale NSDAP. S jistou nadsázkou se dá říci, že poválečná československá StB pracovala na stejných principech. Národ představovala KSČ, a přestože jistá možnost odvolání tady byla, šlo v bezprávním státě jen o možnost ryze teoretickou. Hlavním cílem architektů Gestapa bylo vštípit svým podřízeným naprostou politickou loajalitu, což zprvu neplatilo o německé kriminální službě, které šlo o vyšetření zločinů a nikoliv o stranické politikaření. Pro bylo potřeba kriminálku myšlenkově infiltrovat a nejlepší lidi přetáhnout na svou stranu a to jak ideově, tak fakticky.
Příběhy a medailonky
Na necelých dvou stovkách stran čtenář projde poutavě napsanými výsečemi z historie, z nichž některé souvisí s gestapem jen okrajově (Varšavské povstání, Operace Firherman, útěk z tábora Stalag Luft III.), na jiných se podepsalo naopak zásadně (rozbití sovětské špionážní sítě Rudá kapela či zatčení čelného polského odbojáře a vojáka generála Stefana Roweckieho). Mnohé s krátce popsaných příběhů byly v samostatných filmech či knihách – připomeňme třeba americký Velký útěk (Stalag Luft III.) nebo Varšavské povstání, polský velkofilm z roku 2014. Součástí knihy jsou i krátké medailonky předních činitelů Gestapa, jako byli Reinhard Heydrich, Hermann Göring, Klaus Barbie, Adolf Eichmann.
Nejedná se o vyčerpávající historickou studii, plnou citací z dobových dokumentů, jako spíše o bystře beletristicky shrnuté příběhy mají stejnou spojovací matérii – Gestapo. Přesto je třeba říct, že i znalec gestapácké historie tady může najít nové detaily. Zajímavé je množství konkrétních dat doprovázející jednotlivé příběhy – od počátku, kdy se čtenář dozví, že už v roce 1937, tedy před vypuknutím války, mělo Gestapo kolem 6 300 příslušníků, zatímco pruská tajná policie, odkud byli budoucí gestapáci verbováni, jen kolem 1 000 lidí, až po konečné zúčtování před Norimberským tribunálem. Ne každému se dostalo spravedlivé odplaty. Klaus Barbie, jeden z největších gestapáckých tyranů ve Francii, který byl odsouzen k trestu smrti, sloužil po válce různým režimům včetně USA. I přesto, že byl prokazatelně vrahem a mučitelem a nakonec do Francie vydán, zemřel až v roce 1991 na leukémii v lyonské věznici. Mnohem lépe dopadl major Hoerst Kopkow, který začal spolupracovat s Brity na utajených špionážních operacích. Následně byla nafingována jeho smrt a on „spokojeně“ dožil až do roku 1996.
Gestapácké reminiscence
Je zajímavé, jak jsou si některé historické souvislosti vzájemně podobné a jak mnohé osvědčené praktiky fungují i ve 21 století. „Dne 7. května 1936 rozkázal (Hitler) německým jednotkám obsadit demilitarizované Porýní. Šlo o do očí bijící porušení článků42 a 43 Versailleské smlouvy… Na den 29. března vyhlásil referendum, jehož prostřednictvím se měli občané vyjádřit, zda tento čin schvalují, nebo ne. Na průběh tohoto hlasování dohlíželi mimo jiné i příslušníci Gestapa. Každý, kdo odmítl zaškrtnut možnost „ano“ se stal obětí zastrašování a veřejných urážek,“ píše Saul.
Gestapo – recenze
Není to tak dávno, co ruský prezident Putin nařídil anexi části Ukrajiny (proslavení „zelení mužíčci, tedy sovětští vojáci bez národnostního a hodnostního označení“), aby na zabraném území následně vyvolal referendum, na které dohlíželi nejen příslušníci sovětské tajné policie, ale i přímo ozbrojení vojáci. Výsledek je obecně znám, a zatímco mezinárodní společenství podporují protiruské sankce, český prezident považuje anexi za hotovou věc.
Právě proto je dobré podobné knihy vydávat a udržovat povědomí události, které se, jakkoli se to může zdát nemožné, mohou opakovat. Už samotný název neslibuje, že by šlo o přesnou a podrobnou historii a podobných knih už vyšla celá řada: Gestapo od Ruberta Butlera, Gestapo: Mýtus a realita Hitlerovy tajné policie Franka McDonoughta, Gestapo – moc a teror ve třetí říši,
Právě stručná historie Gestapa ze Saulovy klávesnice občas nutí čtenáře zamyslet se nad stavem současného světa. Kniha nemá bibliografii, takže případný zájemce se nedozví, z čeho autor čerpal.
„Svoboda je, když člověk sedm hodin ráno slyší domovní zvonek a ví, že je to mlékař a ne Gestapo,“ cituje Saul v poslední větě své knihy francouzského odboráře jménem Georges Bidault.
Saul L.: Gestapo – ze zákulisí nacistického teroru, 2017, nakl. Dobrovský s.r.o., ISBN 978-80-7390-771-6