Escape to Nature
Cestování se mnohde neuvěřitelně zrychlilo. Kdo dnes bude 3 dny nasávat atmosféru umělecké čtvrti s bazilikou Sacre Croeur v Paříži? „Na prohlídku kostela máte půl hodiny, kdo nechce, může si dát espreso, doporučuji támhle tu kavárničku, pak se sejdeme u autobusu, protože za další tři hodiny máme ochutnávku vín v jiném městě.“ Vymyšlená, ale nikoliv nereálná scéna. Dovolená je krátká a proto za své peníze chceme vidět co nejvíc. Pořád chceme spíš mít než být.
Petra Doležalová, dlouholetá šéfredaktorka firemního Volvo magazínu, společně s Liborem Špačkem zvolili opačný přístup. Jejich filmové dokumenty Útěky do přírody (Escape to Nature) jsou právě oním „být“, prožít a poznávat svět. Zachytit křehkost krásných míst na Zemi i pod vodní hladinou, jejichž budoucnost je nejistá. A pokud to jde, tak alespoň část z toho předat dál. A udělená ocenění jejich filmových dokumentů jsou důkazem, že jim to jde velmi dobře.
Sedm útěků
Sedm útěků (Mauricius, Tahiti, Svatá Lucie, Vanuatu, Papua Nová Guinea, Maledivy, Kostarika) tvoří sedm kapitol fotografické publikace ukazující pestrost světa, přičemž důraz je kladen na podmořskou fotografii a autentický život místních. A to včetně obřadů a rituálů. Osobně mě nejvíce „dostaly“ snímky skarifikace mladých mužů na Papui Nové Guinei. Tradiční tance se dají nafotit při troše zkušeností a snahy i během představení pro turisty – a mnohé fotky u článků chlubící se fotkami papuánských „divochů“ skutečně takhle vznikl. Ovšem obřad, během kterého teče skutečná krev a záda pokrývají desítky jizev neuvidí každý, kdo si přes cestovní kancelář zaplatí výlet na Papuu. Tyhle fotky jsou důkazem, že se dvojici Doležalová – Špaček skutečně povedlo dostat se místním alespoň trochu pod kůži a do duší.
Napsat, že Doteky okamžiku jsou krásnou knihou by bylo strašně laciné, protože opravdu o krásnou knihu jde. To uzná každý, kdo v ní zalistuje. Nehraje si na konceptuální fotografické umění, což je pojem, pod který se schová vysoce sofistikovaný koncept i kdejaké neumětelství. Petra je upřímná a fakt, že se ve výběru tu a tam objeví kýčovitá fotka ničemu neškodí. Buďme fér, protože kdo z nás někdy nevyfotil západ slunce? Petra Doležalová se nestylizuje do dobrodruha, z knihy je vidět snaha udělat radost a podělit se o zážitky. Nic víc, nic méně. Ale to není málo.
Text není opsanou wikipedií, je autentický, spontánní a čtivý. Hledače faktů, rozloh, nejvyšších hor, počtů obyvatel nebo důležitých státníků neuspokojí. Jde spíše o soubor příběhů, „historek z natáčení“, někdy obyčejných, jindy drsných (jako v případě amputace prstu lodními schůdky). Na druhou stranu popisy fotek jsou v alespoň u těch týkajících se zvířat faktografické. U detailu oka se dozvíte, že patří ježíkovi a že „samotářská oliheň má nejen dokonalejší zrak než savci, ale i kůží dokáže barevně hrát, a tak se maskovat a třeba i vyjádřit svou momentální náladu.
Doteky okamžiku
U snímku podivuhodného mlže by se možná spíše než poetický název španělská tanečnice, což je z angličtiny přeložený spanish dancer, hodilo české jméno šestižábrovec červený. Ovšem uznávám, že zní mnohem nudněji.
Nejde o Petřinu prvotinu, tou byly Doteky severu, jde o zprostředkování nepřenosného. Něco jiného je krásná fotka murény vytištěná na kvalitním křídovém papíře, a něco jiného je v hlubinách se skutečně s murénou „mazlit“. Jedno se knize nutno přiznat. V záplavě cestopisů z nichž občas více než o knihu jde o vyhřezlé ego tvůrce, jsou Doteky okamžiku inspirující, motivují a prostě a jednoduše krásné. Knižní trh je zavalený průvodci a cestopisy (v rámci psaní téhle recenze jsem strávil nějaký čas po knihkupectvím nakukováním do knih tohoto žánru).
Komu tím prospěješ? Sobě!
Možná někoho namotivují k potápění, ale rozhodně mnohým připomenou, že taky život máme jenom jeden. Nežijeme ho pro zaměstnavatele (byť si to mnozí myslí), či pro splácení hypotéky (což mnozí musí). Žijeme ho pro sebe, máme jen jeden a každý promrhaný den je… promrhaný. Petra Doležalová se ve své knize snaží ukázat krásu světa, kam se ne každý dostane. Ona časem nemrhá.
V záplavě dramatických zpráv o změnách klimatu, suchu, povodních, demonstrací z rasistickým podtextem, článků o úbytku druhů a pravidelném hlášení o počtech nově nakažených nemocí covid-19, jde o pohlazení po duši. Připomínkou, že taky žít je třeba. Radovat se ze života. Užívat si život. A alespoň čas od času od shonu globalizovaného světa utéct. Dotknout se přítomného okamžiku. Není náhoda, že kromě kontinentální Kostariky jsou ostatní kapitoly věnované ostrovům.
Malý výtka směrem k nakladatelství. Ani tentokrát se nevyhnulo hloupému pokusu o zákaz, že „Žádná část této publikace nesmí být kopírována a rozmnožována za účelem rozšiřování v jakékoliv formě či jakýmkoli způsobem bez písemného souhlasu vydavatele. “ Za účelem této recenze jsem nejen použit text z knihy (popisky fotek), ale i vytvořil fotografii obálky, čím jsem tento bizarní a na právním základě nepostavený zákaz porušil. Zažalují mě?
Doležalová P.: Doteky okamžiku, CPress, Brno 2020, ISBN978-80264-3119-0