Popularizace vědy je samostatná literární disciplína, na kterou musí mít autor nejen hodně načteno, ale sám se musí v daném oboru alespoň základně orientovat. Tedy pokud ho přímo nedělá. Popularizátor věd přírodních by měl mít víc než jen „ánung“, o tom, kterak příroda „funguje“. Je to podobné, jako když sportovní komentátor musí nejen znát pravidla her k nimž se vyjadřuje, ale dokonale zná sestavy mužstev a ví, jakým způsobem se historicky hra vyvíjela a co všechno je potřeba absolvovat v tréningu. Jaroslav Petr je mezi českými popularizátory bezesporu hvězdou a Desatero smyslů je toho důkazem.
Desatero smyslů
Ve škole náš učili, že máme patero smyslů plus jeden blíže neurčený „šestý smysl“, jímž je často míněna intuice. Jaroslav Petr ke zraku, sluchu, chuti, čichu a hmatu přidal ještě feromony, orientaci, magnetorecepci, echolokaci a smysl pro elektrické pole. Jen namátkou vyberme ze stovek zajímavých souvislostí ke každému popisovanému smyslu jeden v knize uváděný příklad.
Zrak
Oproti buňkám sítnice mají gangliové buňky (v lidském oku) vybavené melanopsinem velkou výhodu v tom, že reagují na změny osvětlení s „rozmyslem“. Zaznamenávají jen zásadní změny, které trvají dostatečně dlouho. Registrují například soumrak a svítání. Krátkými či zanedbatelnými „epizodami“ se nezabývají. Proto nám biologické hodiny nesignalizuj noc pokaždé, když mrkneme nebo když se během letního dne sluníčko na chvíli schová za oblaka a intenzita světla poklesne.
Sluch
Ve 20. létech minulého století vášnivý flétnista choval doma mladého lyrochvosta (pták patřící mezi pěvce). Muž často cvičil stupnice a pták se je poslechem naučil. Když byl v dospělosti puštěn na svobodu okouzloval „hrou na flétnu“ samičky a nápěv se mezi lyrochvosty rozšířil tak, že stále je v hlasových projevech lyrochvostů, byť zkresleně, rozeznatelný.
Lyrochvost nádherný, foto: Fir0002 GFDL 1.2
Echolokace
Netopýří strategie lovu i orientace v terénu pomocí echolokace je dostatečně. Méně se ví, že šupinky na křídle motýla martináče, který je chutnou kořistí, se pod nárazem zvukových vln vysílaných netopýrem rozechvějí a tím způsobí, že se neodrazí zpět k netopýrovi a tak se neobjeví na jeho radaru. Rozechvějí se hned při třech různých frekvencích a to 28 400, 65 200 a 153 100 hertzů, což je zela mimo možnosti lidského ucha. Proto taky netopýry, kteří vysílají své výkřiky až o síle 140 decibelů, neslyšíme.
Chuť
Tučňáci přišli o některé z chutí a navíc jim jazyk kryje zrohovatělá kůže usnadňující lov slizkých ryb. Za ztrátou dvou chutí, hořké a umami, je potřeba hledat adaptaci tučňáků na chlad. Gen Trpm5 je odpovědný za přenos chutí z chuťových pohárků do nervových receptorů. Jenže v chladu nefunguje zrovna ideálně. Zároveň je ale stejný gen odpovědný za vylučování inzulínu. Kdyby se evolučně gen upravil tak, aby si mohli tučňáci své ryby, které navíc polykají vcelku, vychutnávat, měli by problém s inzulínem. Proto bylo výhodnější obětovat chuť.
Čich
Typicky pach (lidského) potu vzniká až poté, co náš pot „sežvýkají“ bakterie z rodů Cyrenebacterium, Propionibacterium nebo Staphylococcus. Tito mikrobi mění složky sekretu kožních žláz na molekuly, které nám nejdou pod nos. Jednou z nejostřeji páchnoucích složek bakteriemi zpracovaného lidského potu je molekula zvaná M3MSH, kterou dám dodává bakterie Staphylococcus hominis hodující na našich výpotcích. Stejnou molekulu má ve svém arzenálu i skunk pruhovaný.
Feromony
Feromony jsou známé jak ve světě hmyzu, tak i mezi savci. Ale želvy? Zástupci obou pohlaví americké želvy myší (Gopherys polyphemus) mají na hlavě velké žlázy, které jim v období námluv nápadně zduří. Želvy si o ně otírají přední nohy, až to vypadá že si otírají pot z čela. Následně pak končetinou mávají ve vzduchu. Feromony se tím uvolňují a putují ke svým adresátům. Těmi jsou výhradně samci. Samice tak dávají najevo svou ochotu k námluvám. Pokud pošle feromonovou zprávu samec, je to z jeho strany rukavice hozená sokovi. Při vzájemném souboji se samci přetlačují hlavami. Pokud samec zaútočí na samičku nedočká se odporu. Bojová nálada ho rychle opustí a na místo toho začne samici očichávat kloaku.
Hmat
Čtenář se v této kapitole mimo jiné dozví o nejcitlivějším orgánu na hmat, kterým disponuje krtek hvězdonosý, ale my se věnujme pávům. Když samec roztáhne vějíř svých ocasních per, začne jimi natřásat, čímž rozechvěje vzduch, který podráždí pírka na korunce samic. Ty si podle síly vibrací mohou na dálku „ohmatat“ kvality případného nápadníka.
Orientace
Veverky kapské (Xerus inauris) si schovávají potravu dál od kolonie, aby na ní náhodou nějaká kolegyně nepřiživila. Vždy si ji schovává tak, že jde buď přímo za sluncem nebo se sluncem v zádech. A když si ji jde vyzvednout, nejde v náhodou hodinu, ale po 24 hodinách, kdy je slunce na stejném místě, takže orientace je snadná.
Magnetorecepce
Dlouhodobé měření útěku srnců před člověkem ukázalo, že vždy utíkají na sever nebo na jih přestože útok predátora (tedy i člověka)) může přijít z kteréhokoli směru. Kdyby se zvířata rozběhla náhodně, stádo by mohlo poztrácet své členy a navíc by nacházelo ke zmatkům, které by predátorům dávaly větší šanci na úspěch. Dokonce i během pastvy zaujímají takovou polohu, aby v případě ohrožení mohli vyrazit severojižním směrem.
Smysl pro elektrické pole
Které zvíře má smysl pro elektrické pole? Asi vás napadne paúhoř elektrický. Ale delfín? Delfín detektor elektrického pole vznikl přeměnou hmatových vousků. Stejně jako kosatky se i delfíni rodí s hmatovými vousky, které jim ale brzy vypadávají. Delfínovi brazilskému zůstane po vypadlém hmatovém chlupu v nosu váček hluboký asi půl centimetru a šíři kolem dvou milimetrů. Vyplňuje ho zvláštní gel smíchaný se zbytky odloupaných kožních buněk. Gel vede velmi dobře elektrický proud a přispívá k citlivosti delfína na elektrické pole. Každý váček je napojen na hustou síť tvořenou zhruba třemi stovkami nervových vláken, které předávají vzruchy nervům v kůži.
Tolik skutečně decentní ochutnávka. Jediné, co mě na knize mrzí, a nemůže za to ani nakladatel, ani autor, je fakt, že tak obrovské množství extrémně zajímavých faktů si prostě nelze zapamatovat. Proto je dobré mít knihu v knihovničce, abych se k ní kdykoli mohl vrátit. Dá se totiž otevřít naprosto kdekoli (vyzkoušeno mnohokrát) a vždy téměř okamžitě narazíte na něco zajímavého, co jste buď vůbec nevěděli nebo už (zase) zapomněli.
Bylo by s podivem, kdy se do tak obrovského množství faktů nevloudila ani jedna chyby. V kapitole sluch popisuje autor příliš hlučný podmořský svět v němž akustické pulsy sonarů na vyhledávání ponorek děsí kytovce takovým způsobem, že se náhle vynoří a zemřou na následky kesonové nemoci. Dokládá to na pitvách konkrétních vorvaňovců zobatých, kteří měli tímto způsobem sejít ze světa v rámci vojenského cvičení Majestic Eagle, jež mělo proběhnout v roce 2005. Ve skutečnosti proběhlo o rok dříve, ale to na podstatě popisovaného jevu nic nemění.
Kniha je ideální nejen pro učitele přírodopisu, kteří tím dostanou do ruky skvělé koření do svých hodin, ale pro každého, koho živá (ve smyslu říše zvířat) příroda zajímá víc, než jen jako pozadí obecných znalostí.
Petr J.: Desatero smyslu, jak lidé a zvířata vnímají okolní svět, 2020, Dokořán s.r.o., ISBN 978-80-7363-879-5