Tetovaná image skutečně byla v sedmdesátých létech skutečně vnímána jako cosi nehezkého. Kotva u námořníka snad, ale jednotlivá písmenka jako s-m-r-t či f-u-c-k vytetovaná na kloubech prstů tak, aby byla vidět nejlépe při zaťaté pěsti, to nesvědčilo ani o zralé úvaze, ani o estetickém vnímání a už vůbec ne o znalosti, odkud tento způsob zdobení přichází. Kérka prostě (a často oprávněně) evokovala kriminál. Jenže kniha nezačíná sedmdesátými léty 20. století, ale bere historii tetování důsledně jak v čase, tak v prostoru. Má velmi logickou strukturu, od nejstarších dokladů (zatím je Ötzi nejstarším reálným důkazem tetování), přes jednotlivé geografické celky. V Evropě se setkáte s tetovanými Pikty, v Jižní Americe s Mayi, zatímco Severní Amerika měla širokou paletu tetování u indiánských kmenů. Mimochodem víte, že u nich existovala tetování, podle nichž se měřila délka lastury kterou se platilo? V Asii nechybí nejstarší čínské prameny zmiňující ženu, jež ve 3. století po smrti manžela dala zabít jeho konkubíny a nechala je zohyzdit tetováním, aby na ně muž neměl v záhrobí zálusk. Asijská kapitola neopomíjí ani Barma, Indie, Filipíny, či Japonsko se svými svébytnými Ainy. Mimochodem víte, že jednu z prvních zmínek o tetování doručil na náš kontinent Čech, bratr Oldřich z Furlánska. Tedy Čech, ehm, Furlánsko je region na severovýchodě Itálie, takže Olda byl Čechem jen po tatínkovi a Čechy pravděpodobně nikdy nenavštívil. Ale zní to hezky. Co Austrálie a Oceánie? Jasně: Tahiti, Nový Zéland a Maorové, kteří měli na svých tělech vytetovánu celou historii svého rodu. Prostě taková heraldika na kůži.
Na mnoha místech knihy se zdobení tetováním střetává s křesťanstvím. V úvodu je zmínka o „divošsky vypadajících Maorech. U mládeže mizí tetování víc a více každým rokem. Misionáři si počítají za zásluhu, že ubývá divošské známky tak rychle mezi všemi národy obrácenými na víru křesťanskou.“ Při obracení na křesťanskou víru byly samozřejmostí nesplnitelné sliby a lži (o ráji), vyhrožování (ohni pekelnými i skutečnými). Následují zmínky o tom, že se jedná o vylepšování Božího díla, jenž lidské tělo stvořil k obrazu svému a tedy není na něm co vylepšovat. V opačném případě jaksi přiznáváme, že Bůh byl pěkný fušer, když nezačlenil do svého díla modrou ornamentální tvorbu. „Žádný člověk si nenechá narůst dlouhé vlasy a nepotetuje se, jak to činí pohanští, ti apoštolové Satanovi. Nepaktujte se s těmi, jež jehlami a trny sami sebe značí tak, že jejich krev kape na zem,“ cituje autor sv. Basileiose Velikého. Ještě později se křesťané začínají sami zdobit sakrálními motivy, což by pro pravověrného mělo být problémem. Copak Bible, ona kniha knih neříká, že „nad mrtvým pak nebudete řezati těla svého, a žádného znamení vyrytého na sobě neučiníte.“ Mojžíš to ještě zvládl a tetování Židům zakázal. Nebylo zbytí, než Bibli sofistikovaně obejít. Vždyť nebude tak zle. Divoši holt mají zavrženíhodné pohanské a modlářské tetování, zatímco křesťané vznešené, náboženské. Podobných historických souvislostí je kniha plná. Věděli jste, že roku 497 př. n. l. byly jednomu z otroků oholeny vlasy a na kůži vytetována výzva ke vzpouře? Když mu vlasy narostly, byl poslán do Miléta, kde měl jediný úkol. Přesvědčit milétského tyrana Aristagora, aby mu lebku oholil a přečetl si poselství. Tentokrát je citován samotný „otec dějepisu“ Hérodotos. Jen z uvedených dvou příkladů je znát, jak moc má autor „načteno“, ostatně bibliografie zabírá plných 12 stran na konci knihy. Zato poznámkový aparát pokulhává. Tedy nepokulhává, je v podstatě zbytečný. Oněch 523 odkazů na poznámky odkazuje na autora, z něhož je čerpáno a ten zase odkazuje na zdroj v bibliografii. Stačilo rovnou odkázat do bibliografie. Pokud je někdo zvyklý se v poznámce dozvědět upřesňující informaci, bude zklamán.
Tetování odráželo technickou úroveň daných společností. Někde musel stačit popel, jinde jsou na tělo vytetovány QR kódy. Tetovací umění, protože v minulosti i dnes se skutečně o umění jednalo, je zejména obrazová záležitost. Tomu odpovídá i grafická stránka knihy. Není proto divu že historií tatuáže nás autor provede množství dobových fotografií, rytin a obrazů, kde sice chybí obligátní srdce propíchnuté deštníkem, zato nechybí zobrazení celotělového zdobení či zobrazení tetovaných lidí široké palety národů z dob před několika staletími i 20. století. Je libo detaily, celky a nebo jednotlivé symboly? Vše krásně provedené s podrobnými popiskami.
Literární závěr knihy (tedy ne to, co závěrem nazývá autor, tedy bibliografii a poznámky) je věnováno současnému tetování. To se u nás udrželo opravdu díky „cirkusákům, námořníkům a kriminálníkům,“ a jde dál až k současné, opravdu nebývalé, renesanci tetování. Tetování o člověku vypovídá leccos. Leckdy ho handicapuje (těžko získáte pozici vysokého státního úředníka, budete-li mít přes obličej vytetovaného plazícího se hada), někdy jasně okolí říká, co jste zač. Autor těchto řádků se nedávno záměrně vyhnul odulému a otylému mladíkovi, jemuž pro samé brady chyběl krk a lebku měl lysou jako po čerstvě prodělané chemoterapii. Ovšem zřetelně vytetovaný nápis White Power spíše mluvil ve prospěch lobotomie. A v neposlední řadě je tatuáž vaším svobodným rozhodnutím. Je jen na vás, zdali si na kůži necháte zvěčnit svého koníčka, jméno své milé (což se vzhledem k více než padesátiprocentní rozvodovosti moc nedoporučuje), decentní ornament a nebo už výše zmiňovaný QR kód. Tetování je vděčné i věčné. A v podání Martina Rychlíka i velmi poučné.
Předmluvu napsal jeden z nejpotetovanějších Čechů, Vladimír Franc. Text vlastně moc o tetování není, ale tvoří hezké, mírně poetické antré k důsledně faktografickému pojetí knihy. Autor se dějinami tetování vypořádal vskutku poctivě. Není divu, tématem se totiž coby etnolog zabývá dlouhodobě a v Dějinách silně vycházel ze své knihy Tetování, skarifikace a jiné zdobení těla. To ostatně férově hned na začátku přiznává, takže máte-li jeho první knihu, zásadní novinky či zcela nové, původní dílo nečekejte. Vlastně jde o rozšířené nové vydání s těžištěm spočívajícím v tetování.
Rychlík M.:Dějiny Tetování, Praha 2014, nakl. Mladá Fronta, Praha 2014, ISBN 978-80-204-3286-5
Tetovaný Jiří Zonyga při koncertu na brněnském náměstí Svobody.