Naill Ferguson je britský historik přednášející dějiny na Harvardu. Už jen to samotné by jako erudice stačilo. Civilizace: západ a zbytek světa je další z jeho knih reflektující dějiny 19. a 20. století. V šesti kapitolách (soutěžení, věda, majetek, medicína, spotřeba, práce) se snaží ukázat, jak se nám povedlo dosáhnout současného blahobytu.
Soutěžení (konkurence) – decentralizovalo politický i ekonomický život. Vládu jedné strany a neoloupatelné kubánské pomeranče, jenž byly k dostání pouze na vánoce, nahradila pestrá nabídka ovoce během celého roku a straničky, které zazáří a zhasnou během jednoho volebního období. Kde je konec Bártovým věcem veřejným, Zemanovým Zemanovcům nebo Okamurovu Úsvitu? Konkurence posouvá v rámci „boje o přežití“ civilizaci vpřed a Ferguson to ukazuje na mnoha příkladech nejen z historického byznysu (druhý největší vývozce bavlněného zboží po Velké Británii bylo Japonsko, které se snažilo Západ v mnoha ohledech napodobit – od zbraní po saka), ale i života obecně.
Věda – tlačí Západ vpřed v celé řadě rovin. Od geografického poznávání, které vyústilo v objevné plavby a kolonizaci velké části Země, až po válečné stroje pomáhající udržet objevené a obsazené oblasti. Atomová bomba ukončila 2. světovou válku, laserové bombardování a drony brzdí expanzi islamistů.
Majetek – sebou nese potřebu jeho ochrany, tedy vznik zákonů, nenásilné řešení sporů a vznik zastupitelského způsobu vládnutí. Tedy demokracii, ať už si o ní myslíme cokoliv.
Spotřeba – stačí jediná návštěva jakéhokoliv hypermarketu a je jasné, že žijeme ve společnosti nadbytku. Kola ekonomiky se točí dál. Dál se vyrábí a agresivně tlačí na spotřebu. Reklamou, marketingem, podbízivostí i nefér taktikami. Kdyby se konzum zastavil, společnost v podobě jakou ji známe, skončí. V této kapitole Ferguson odhaluje pozadí a historickou „užitečnost“ zvyšující se spotřeby.
Práce – bezprostředně souvisí se spotřebou. Pokud chceme víc, musíme víc vydělat, stejně jako víc vyrábět. Vyděláme víc… a chceme víc. Kořeny pracovní morálky Ferguson nachází v protestantském křesťanství, které podle něj tmelilo tehdejší společnost.
Fergusnovi rozhodně musíme přiznat čtivý, svižný sloh, který u tohoto typu literatury není vždy pravidlem (zato u edice ZIP vydavatelství ARGO/DOKOŘÁN ano). „Stoupenci Mohamedovi vedli džihát proti stoupencům Ježíše Krista a křesťané jim tento kompliment vraceli křížovými výpravami do svaté země (v létech 1092 – 1272 jich bylo celkem devět) a znovudobytím Španělska a Portugalska,“ píše se v kapitole věnované vědě. Připomíná, že muslimští vědci přinesli světu algebru, arabské slovoالجبر al-džabr bylo ve významu „obnovení“ přejato z názvu knihy al-Kitáb al-Džabr wa-l-Muqabala, tedy Souhrnné pojednání o počítání pomocí doplňování a vyrovnávání“ perského matematika Muhammada al Chvarizmiho. Kam vedlo zabrzdění vědeckého bádání? To je pointou zmiňované kapitoly. Opět se lze odvolat na současnou situaci, kdy bojovníci tzv. Islámského státu vědu pilně podkopávají, čímž zvětšují intelektuální rozdíl mezi sebou a zeměmi, které chtějí ovládnout. Dá se najít historická paralela: V Istanbulu roku 1577 tvrdil šejch ul-Islam Kadizade, tehdy nejvyšší duchovní, že pozorování komety a vysvětlení jejího objevení je rouhání, které by se mělo trestat smrtí. „V lednu 1580, sotva pět let po dokončení, sultán nařídil observatoř zbořit. Až do roku 1868 pak v Istanbulu žádná observatoř neexistovala. Tato mařili osmanští duchovní šance, aby osmanské věda pokročila kupředu. A to právě v době, kdy evropské křesťanské církve svobodnému bádání uvolňovaly otěže.“ Turecko se až ve 20. století přiklonilo k Západu. Atatürk zrušil roku 1924 chalifán i šáriu, kterou nahradil zákoník, jehož modelem stály zákony švýcarské. „Všemu na světě, životu, civilizaci, úspěchu, jsou tím jediným správným průvodcem vědomosti a věda,“ jsou vytesána Atatürkova slova na průčelí istanbulské univerzity.
Celou knihu provází nejrůznější, často nečekané a proto obohacující, souvislosti. Rozšiřování evropských kolonií, zejména britského impéria, sebou neneslo jen imperialismus a kolonialismus v tom negativním slova smyslu, ale taky prudký vzestup medicíny, obchodu a v neposlední řadě, jakkoliv to zní „imperialisticky dobyvačně“, i šíření euroatlantické civilizace. Gandí sice nazval kolonialismus chorobou a Lenin nejvyšším stadiem kapitalismu, ale historie ukázala, kde je Leninova ideologie a jak moc stojí Indie na britských koloniálních základech. Od systému pošt, železnice, až po úřednický aparát. Ferguson nijak nezpochybňuje fakt, že kolonialismus sebou nesl i rasismus, což dokládá chováním Němců v Namíbii.
Industriální pokrok, jakkoli ho dnes vidíme v celé jeho velikosti a užitečnosti, měl (nejen) ve své době silné kritiky. Autor zmiňuje Marxe a Engelse v ne zrovna lichotivých souvislostech. „Marx sám byl odporný člověk: tento divoký gauner a neupravený polemik se rád chlubil, že jeho manželka je rozená baronka von Westfalen, zplodil však nemanželského syna s jejich služkou. Při jedné příležitosti, kdy se ucházel o práci (železničního úředníka), byl odmítnut kvůli nečitelnému rukopisu. Pokoušel se hrát na burze, ale bez úspěchu. Po většinu života byl závislý na darech od Engelse, pro něhož byl socialismus vedle honů na lišku a sukničkaření jen večerním koníčkem.“ Marx s Engelsem požadovali mimo jiné zrušení soukromého vlastnictví, úvěrového podnikání či dědických práv. Našince může potěšit, že jsme se do knihy dostali s pojmem „texasky“ a Pražským jarem s Dubčekem v čele. Obojí v kapitole věnované spotřebě.
Knížka zdaleka nepostihuje všechny aspekty vedoucí k odpovědi na otázku, proč byl Západ úspěšný. Nicméně vysvětluje mnohé historické souvislosti a odpovídá na otázky, které nesouvisí jen s minulostí, ale mají přesah i do budoucna. O podobnou analýzu se pokusil Jared Diamond v knize Osudy lidských společností: střelné zbraně, choroboplodné zárodky a ocel v historii za níž získal Pullitzerovu cenu. Tyto dvě knihy pomohou pochopit, jak vlastně euroatlantická civilizace získala vládu nad světem. A že se jedná o opravdovou nadvládu dokazuje fakt, že i bojovníci útvaru, který chce islamizovat svět, pijí Coca Colu a používají internet. Nic na tom nemění fakt, že podle muslimského kalendáře se nacházejí na sklonku 14. století. Kniha trochu působí, jako by Západ byl jedinou „správnou“ civilizací. Není! Ale aktuálně je tou nejúspěšnější. Pokud se zajímáte o svět v němž žijeme, měli byste tuhle knížku mít v knihovně. Mimo jiné proto, abyste se k ní v případě potřeby mohli vracet.
Ferguson N.: Civilizace – Západ a zbytek světa, nakladatelství Dokořán, ISBN 978-80-7363-606-7, nakladatelství Argo, ISBN 978-80-7363-606-7