Na začátku byl Koktejl,
Byl jsem tenkrát reportérem a fotoreportérem (skoro jako kindrvejce – dva v jednom) geografického časopisu Koktejl mající za úkol napsat rozsáhlejší materiál z Moravského krasu, v němž jednu z hlavních úloh hraje Býčí skála. Mimo jiné jsem tehdy, tedy v roce 2007, do článku napsal: „Zatím nejznámější objev je dlouhý 10,1 centimetru a vysoký 11,3 centimetru. Jde o bronzovou sošku býčka, který má v hlavě rourovitý otvor, jímž zřejmě byla prostrčena skleněná tyčinka, aby oči působily co nejpřirozeněji. Našli ji bratranci Felklové spolu s dalšími artefakty. Byl to právě tento býček, který inspiroval Jindřicha Wankela, aby s dělníky začal prokopávat jeskyni, a přivedl ho k nálezu velkého množství kosterních pozůstatků. Kdo chce vidět býčka a další nálezy z té doby, musí za nimi do Přírodovědně historického muzea ve Vídni.“
uprostřed býček v muzeu
Snímek býčka by z hlediska struktury článku bylo dobré mít. Hrál v příběhu jednu z hlavních rolí a článek bez fotky býčka by bylo asi podobné jako příběh o Plzni a vynechat pivo. Hrát na to, že Koktejl je „prestižní“ médium a každý bude rád, když tam bude mít fotku z uvedením autora, se ukázalo být naivním, neboť jeho prestiž končila hned za hraniční závorou. V případě Koktejlu se v opravdu jednalo o unikát, jakýsi „český National Geographic“ vzešlý z malých a opravdu skromných českých poměrů. Ovšem pro jedno z předních světových muzeí o žádnou prestiž nešlo. Mělo své podmínky, ať už se jedná o skutečně prestižní médium, nebo o geografický časák psaný v jazyce, který ve světě v podstatě nikdo neovládá. „Ano, fotku, zašleme, ale účtujeme si…“ už si nepamatuji částku, ale na „koktejlové“ poměry (nezapomínejme, že Koktejl byl soukromý časopis, a co si nevydělal, to neměl) to bylo příliš. Článek vyšel, fotka nakonec nikoliv.
Býček z Býčí jeskyně
Dokonalé řemeslné zpracování svádí k domněnce, že býček není domácí provenience. Lucie Polejová ve své diplomové práci Kult býka uvádí, že Býčí jeskyně „byla významným obřadním místem té doby a býk jako kultovní zvíře zde nemohl chybět. Býček byl jen jedním z mnoha vzácných nálezů na této lokalitě. Soška je výborně řemeslně zpracovaná a patří mezi vrcholná díla horákovské kultury pozdně halštatské doby (700 př.n.l.). Byla vyrobená z bronzu, na čele, na páteři a na 8 pleci je zdobená vsazenými destičkami. Otvory na místě očí pravděpodobně svědčí o vsazení kousků skla. Býček má na čele trojúhelníkový znak, ten může symbolizovat splynutí mužského a ženského principu. Stejný trojúhelníkový znak na čele měl i egyptský posvátný býk Apis. Kult býka se postupně přesouval z Egypta přes Středomoří do Evropy a nabízí se tu tedy spojitost mezi uctíváním býka v Africe a Evropě.“
a na konci cesta do Vídně
Odtud už je to jen krok k v Česku tak oblíbeným nepodloženým teoriím a spekulacím o tom, že býček k nám připutoval z Egypta. Dneska už není těžké fotku býčka legálně získat. Stačí se podívat na českou wikipedii, kde je ke stažení. Nebo zajet do Vídně, „obětovat“ 10 eur za vstup do jednoho z nejúžasnějších přírodovědných muzeí, které jsem kdy navštívil, a býčka si vyfotit (poplatek za focení v muzeu není). Slovy Sherlocka Holmese: Jak prosté, milý Watsone. Stačí se v Praze „nalodit“ do pohodlného autobusu Eurolines a za pár hodin v úžasu stát s foťákem v ruce před historickým artefaktem, jehož snímek byl před pouhopouhými 11 lety Koktejl ekonomicky nedosažitelný. A nádavkem k tomu si dopřát zážitek z muzea, kde jsem následujících pět hodin nejprve nadšeně a pak už unaveně, ale pořád překvapován, přebíhal od jedné vitríny k druhé.
Bus – eurolines