Díky Norimberskému procesu, před kterým stanula část nacistických vlečných zločinců, mohli psychologové zkoumat zlo. Na první pohled to vypadá, že muži jako Göring museli mít specifické „zlé“ vlastnosti, které se teoreticky mohly projevit i na anatomii mozku. Na druhu stranu i ti nejsadističtější dozorci z vyhlazovacích táborů se hájili tím, že „jen plnili rozkazy“. Anatomie zla je knihou, která definitivní odpověď nedá, nicméně nabízí rozbory a myšlenky zatčených a souzených vysoce postavených nacistů s ohledem na detailnější průnik do jejich psychiky a uvažování. Do autorova hledáčku se dostal „defektní mozek“ Robert Ley, „přátelský psychopat“ Hermann Göring, špatný chlap Julius Streicher a „evidentně šílený“ Rudolf Hess. U všech jmenovaných autor zpracovává jejich curriculum vitae s občasnými zajímavými detaily. Ley v opilosti (čímž jsou naznačeny jeho problémy s alkoholem) málem naboural auto s vévodou a vévodkyní s Windsoru. Rozhodně ale naboural vůdcovu důvěru v jeho schopnosti. U Hesse je podrobně rozebírána jeho amnézie a spekuluje se, zdali byl či nebyl bláznem, tedy zdali trpěl skutečnou psychickou poruchou a nebo ji jen extrémně dobře simuloval s cílem oddálit či znemožnit vlastní odsouzení. Göring měl zase fenomenální paměť a své líčení bral jako jakýsi souboj se soudci, které si svým způsobem užíval a často soudce uváděl do úzkých a do rozpaků. Nacista Streicher se nesetkal se soudem poprvé, už dříve byl obžalován z mnoha trestných činů včetně znásilnění.
Anatomie zla
Psychologové se na osobnosti svých subjektů často neshodli. „Gilert prohlašoval Göringa za monstrum a opovrženíhodného násilníka, v jádru zbabělého. Kelley naopak Göringa obdivoval, jaký byl rošťák a zároveň byl přesvědčen, že podobných lidí chodí po světě spousta. V každém případě se Göringovi podařilo někoho přesvědčit, aby mu opatřil kyanid, kterým se těsně před popravou otrávil. Prý by poprava na šibenici byla pod jeho důstojnost.
Zajímavé jsou požadavky akademiků za způsob popravy odsouzených k smrti. „S ohledem na to, zda a kdy bude usvědčená osoba odsouzena k trestu smrti, bude žádoucí provést detailní autopsii, zejména mozku. Proto je naléhavě nezbytné střílet odsouzené do hrudníku, ne do hlavy.“ Robert Ley nechtě vyslyšel vyslyšel přání vědecké, zejména medicínské, obce a jeho mozek byl po sebevraždě v roce 1945 vyňat z lebky a podroben důkladné analýze. Centrum „zla“ ovšem objeveno nebylo, byť jako mozek byl poškozený a abnormální. Měl poškozené frontální laloky, tedy místo umožňující nám lidem vyšší či nižší empatii. Nicméně pokud by toto poškození mělo za následek „zlo“ v jeho nejextrémnější podobě, museli by tímto postižením trpět všichni v Norimberku souzení, což bezesporu není pravda.
Samostatná kapitola je věnována metodě známé jako Rozchachovy testy. Skvrnité tabule mají objekty detailně popsat a a na základě jejich výpovědí se stanovují črty jejich psychologického profilu. Už v dobách jejich hojného používání byla tato metoda kritizována jako nespolehlivá.
Závěr knihy se nevěnuje nacistům, ale psychologům, kteří je zkoumali. Psychologové Douglas Kelley a Gustave Gilbert možná byli odborníci v oboru, přesto docházeli k naprosto odlišným závěrům a následně si evidentně chtěli na své „Norimberské misi“ vybudovat, respektive posílit jméno a budoucí kariéru. Rozhovor s Kellym, jež vyšel v bulvárním Sunday Expressu v srpnu 1946 by bezesporu zabral i dnes. Titulek: O čem si Göring a jeho kumpáni povídají v celách“ má potenciál k oslovení čtenářů i po desítkách let. Následně oba psychologové vydali knihy mapující (a vyzdvihující) jejich práci v Norimberku, nicméně vypovídá to spíše mnohé o nic, a nic o „tajemství nacistických válečných zločinců“, jak slibuje podtitul knihy. Totéž platí o poslední kapitole, v níž se autor věnuje spíše zlu jako takovému.
Závěrečná bibliografie odkazuje je nejen na množství historické literatury zejména z těsně poválečného období, ale i na zajímavé články věnovaných zlu z nastupujícího 21. století. Zájemce tak dostává opravdu bohatou nadílku možné studijní literatury.
Neobvyklý je pětadvacetistránkový doslov překladatele, jež není věnován překladu či jazykové stránce knihy, ale z nepochopitelného důvodu se věnuje zlu a politice přesně v intencích Putimovy propagandy, jež je součástí rozsáhlé kampaně v rámci hybridní války, kterou proti nám Rusko vede. „Lež – typické poznávací znamení ďábla – se dnes lavinovitě šíří všemi západními sdělovacími prostředky. Čelní evropští představitelé a mainstreamová evropská média nás zahlcují propagandou ve prospěch závratně bohatého jednoho procent amerického vojensko-průmyslového komplexu…“ Překladatel Václav Petr se svým slovníkem směle vyrovná nechvalně proslulému komunistickému hlasateli zla z Rudého práva Kojzarovi, a bohužel zásadním způsobem devalvuje knihu jako takovou. Podobné texty jsou dnes běžně ke čtení v médiích šířích fake news a jsou placeny Moskvou, takže se vtírá otázka, co dělá podobný text v knize, která se současnou politikou nikterak nesouvisí.
Dimsdale E. J.: Anatomie zla, tajemství nacistických válečných zločinců, 2016, vydal Stanislav Juhaňák- nakladatelství Triton, ISBN 978-80-7553-120-9