„Údaje týkající se počtu popravených z politických důvodů: můžeme se mimo jiné setkat s číslem 248 nebo s číslem 262, respektive 227. Seznamy zahrnují ty, kteří byli odsouzeni za naprosto smyšlené trestné činy, i ty, kteří byli odsouzeni za skutečný protikomunistický odboj,“ píše na svých stránkách Ústav pro studium totalitních režimů. V ohrožení byla celá střední třída. Rozkaz ministra vnitra ze dne 3.1 1959 v sobě zahrnoval rozpracování, pozorování a evidování „bývalých lidí“. Ten pravil, že jako „bývalé lidi“ a jiné osoby nebezpečné lidově demokratickému zřízení je nutno evidovat zvláště tyto kategorie osob: představitele velkoburžoazie, např. majitele velkého počtu akcií, kulaky, přisluhovači velkoburžoazie, jako ředitele bank, továren, hutí, vedoucí funkcionáře bývalých politických stran (Orel, Junák, Sokol), představitelé společností a klubů (YMCA, Rotary Club, Svaz přátel USA) … a jiné osoby nebezpečné lidově demokratickému zřízení. Pod levicovou masírkou o pravicových zlodějnách mizí potichu komunistické zločiny pod hladinou zapomnění.
Název Proti ztrátě paměti odkazoval na ztrátu historické paměti i zpřirozený úbytek pamětníků. Jednalo se o promítání pro školy, průvod od Národního divadla k Tylově náměstí za doprovodu „politických vězňů“, což byli umně namaskovaní dobrovolníci v montérkách a transparenty a celoodpolední možnost promluvit si s těmi, kdo komunistický teror zažili na vlastní kůži. Těžko říct, zdali akce v Národním divadle, kam povinně (nikoliv po víně) museli žáci pražských základních a středních škol měla očekávaný efekt. Člověk v tísni udává 900 studentů, ovšem číslo je číslo podezřele kulaté. Bezesporu zaokrouhlené. Je otázkou jak moc a zdali nahoru či dolů. Aktualne.cz píše o sedmi stovkách pochodujících a z policejní vysílačky během průvodu od Národního divadla k Tylovu náměstí zaznělo, že „průvod zhruba 300 lidí jde bez konfliktů“. „Jaké to v divadle bylo?“ ptám se klučiny odhadem tak dvanáctiletého. „No, byly tam ty nejhorší sedačky, co jsem zatím zažil,“ sděluje mi nejsilnější dojem. Holt princip povinných kulturních představení (promítal se film Ztráta paměti) berou děti a studenti pořád stejně. Nuda, nuda, šeď, šeď, mimo jiné proto, že je to povinné. Vzpomínky pamětníků jsou částečně zachovány. „„To taky přišli za mnou. To víte, když jste se tam nemyl tři měsíce a utíral jen takovým hadříkem, učesat jste se nemohl. Vlasy jsem měl dost dlouhý, to bylo všecko polepený, tak přišli, jestli se nechci vykoupat. Tak jsem šel. Tam mi uvázali ručník na hlavu a teď mě vedl do té koupelny. To vám byla tak krásná vana, voda čisťounká, teplá. Já už jsem se těšil, tak jsem se svlékl, vlezl jsem do ní a najednou to začalo se mnou cvičit. Já to snad neumím popsat. Mrkal jsem, huba mi lítala, teď ruce, nohy… vypadl jsem z té vany ven, ale to byla v každém kloubu taková rána. To dělala elektrika připojená na tu vanu. Tak už jsem byl nadlouho vykoupán,“ vzpomíná Josef Kycka na webu www.politictivezni.cz. Kam se hrabou tvrdé divadelní sedačky.
Musím říct, že Člověk v tísni je opravdu profesionální organizace. Podklady měl každý, včas, vše fungovalo… a pokud ne, tak to nebylo poznat.
Nejprve bylo nutno dobrovolníky realisticky nalíčit. Modřiny vypadaly neskutečně skutečně.
Je krásné, že akce se účastnily skutečné krásky. Je příjemné, že mladí na totalitu totálně neserou. Zatím.
Tihle bojují proti ztrátě paměti a „alzhaimerovi“ společnosti.
Žijeme v nejlepší možné době. Hladem tu nikdo neumírá, válka desítky let nebyla. A že škodovka patří Němcům? No a? Copak vy nechodíte nakupovat do krámku pracovitých Vietnamců (u nás mají pivo levnější, než v Tescu) a nenosíte značková trika šitá v Bangladéši?
Najdi boty Hrdého Budžese.
„Pane vy jste blázen.“ Hrdý Budžes v podání Báry Hrzánové s úsměvem kontra komunista Kott s agresivními provokacemi.
Holt někteří nechápou. Pospíchají. Třeba za německou škodovkou.
Taky vám přijde, že policajt v počátku průvodu školáků a „politických vězňů“ působí jako pěst na oko?
Tramvaj plná zbitých politických vězňů vlastně nepřišla nikomu divná. Asi kompars.
Zločinec nebo hrdina?