Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Útěk z tábora 14 – recenze

Přivázat třináctiletého kluka nad barel se žhavým uhlím a pomocí plamenů z něj dostávat informace, které neznal, i to je způsob života v komunisty opěvované Severní Korei. Reálný příběh Sin Tong-hjoka si nezadá z brutální filmovou fikcí.

Sluší se přiznat, že Severní Korea není státem spějícím ke slavným zítřkům, byť používá velmi podobnou rétoriku jako bývalé socialistické státy. Nelaškuje s komunismem, byť hlavní (a jediné) slovo má komunistická strana. Naopak, místo snah o beztřídní společnost rozdělila své občany do celé řady tříd z nichž ti nejníže postavení jsou vězni. A vězněm, tedy v pravém slova smyslu otrokem, se tady člověk může narodit. Otroci v Severní Koreji mají mnohem horší postavení než černošští česači bavlny na americkém jihu 18. století, jak je známe z četby Chaloupky strýčka Toma. Je to diktatura toho nejhrubšího zrna. „V příbězích vyprávějících o přežití koncentračního tábora se objevuje tradiční vypravěčské schéma. Mocenské síly vytrhnout protagonistu z milované rodiny a útulného domova. A on, aby přežil, musí odhodit morální principy, potlačit soucit k druhým… zkrátka musí přestat být civilizovanou bytostí,“ píše se v úvodu knihy. Jenže Sin se ve vězeňském táboře narodil (manželům je v případě dobrého chování dovoleno spolu spát 5x za rok), proto mu každodenní boj o jídlo, udávání, špehování a teror, přišel naprosto běžný. Ubití šestileté spolužačky pro pět „ukradených“ zrn kukuřice bylo v jeho očích spravedlivým trestem. Krást se nesmí. Poprava rodičů, které jako školák udal pro přípravu útěku, mu přišla sice nepříjemná, ale normální. Matku vnímal jako konkurenta o jídlo, které občas ukradl a snědl. Sin nevěděl, že existuje literatura, náboženství, vlak znal jen proto, že nákladní vagony zajížděly do jedné části tábora a ono koncentráčnické peklo nazýval domovem.

Po udání matky a staršího bratra se Sin dostal do čehosi, co pro nedostatek jiných slov nazveme vyšetřovací vazbou. „Kolem kotníků mu zamkli pouta a za ně ho zavěsili na řetěz, snášející se ze stropu. Jak naviják začal řetěz vytahovat vzhůru, hlava mu s prásknutím udeřila o podlahu. Jeho tělo se prohnulo ve tvaru písmene U, hlava a nohy směřovaly ke stropu, holá záda byla prověšena směrem k podlaze. Odkudsi přitáhli sud plný hořícího dřevěného uhlí a umístili jej přesně pod Sina. Jeden  vyšetřovatelů se chopil měchu, aby se uhlí pěkně rozhořelo. Navijákem popustili Sina blíž k plamenům. „Nepřestávejte, dokud nám ptáček nezazpívá,“ rozkázal hlavoun.“ Následně se dostal do cely s člověkem z bývalých vyšších kruhů, jenž mu řekl o zemi za plotem. To byla základní Sinova indoktrinace pravdou.

Kniha popisuje detaily života vězně, jenžse narodil s dědičným hříchem, kterým byl jeho děd emigrující do země jižního souseda. Příběh končí svým způsobem šťastně. Přes tělo kamaráda, škvířícího se na drátech vysokého napětí, se mu podařilo dostat za plot a po složitých peripetiích i do Číny a následně do Jižní Koreje a USA. Chybí mu jeden článek prstu – trest za upuštěný šicí stroj. Jenže to není nic proti posttraumatickému stresu a jizvám na duši, jenž mu brání se naplno, vlastně jen „normálně“, zapojit do života společnosti západního střihu.

Je dobré mít se na pozoru před zeměmi, které mají potřebu si do názvu vkládat, že jsou lidové či demokratické. V Německé demokratické republice moc demokracie nebylo a v Čínské lidové republice je sice moc lidí, ale rozhodně tam nevládne lid. Korejská lidově demokratická republika má pro jistotu v názvu oba přívlastky – zřejmě kdyby si někdo nebyl jistý a zaváhal.  Sin byl prvním člověkem, kterému se z tábora 14 podařilo uniknout a zároveň první člověk, který v něm žil od nejútlejšího věku. Proto se příběh jeho útěku stal tak populárním a informace tak cenné. Ať už pro nejrůznější výbory pro lidská práva nebo pro tajné služby USA a Jižní Koreje. Útěk z tábora 14 by měl být ozdobou každé knihovničky stranického sekretariátu, který proklamuje diktaturu. Znát by ji měli nejen studenti politologie, ale všichni, kteří si stěžují, jak se za současného režimu máme špatně. To, co se děje v zemi diktátorské dynastie Kimů se totiž vymyká všem nám známým normám. Na situaci v zemi se nedá napasovat jihoafrický apartheid, nacistická „správa“ okupovaných zemí a jen vzdáleně se jí blíží Stalinův teror v době největších čistek včetně záměrně vyvolaného hladomoru na Ukrajině. A jak to vidí hlásná trouba tamního režimu? Citujme korejskou centrální zpravodajskou agenturu: „V této zemi neexistuje žádný problém s lidskými právy, neboť každý zde vede ten nejdůstojnější a nejšťastnější život.“

Takhle se zachází s dětskými otroky narozenými v komunistické diktatuře.

Harden B.: Útěk z tábora 14, Praha 2013, nakl. Euromedia Group, k.s. – Ikar, ISBN 78-80-249-2181-5

 

Reklama