Postman se na příkladu tzv. zprávy dne snaží ukázat, jak média postupují. Vyzdvihnou jednu událost (i když se daný den nic neděje, zprava dne musí být) a prezentují ji bez větších souvislostí, ale zato s o to dramatičtějším akcentem. Aktivní islandská sopka hned vyvolala několik nesmyslných spekulací na téma chladného letošního léto bez ohledu na to, že vulkanologové vůbec neměli jasno. Zatímco aktualne.cz vypustily zprávu o možném chladném létu, tak zpravodajský server ČTK chladnější léto nečeká. Navíc v současném globalizovaném světě pocházejí „hlavní zprávy“ ze stejného zdroje. Al Jazeera vysílala identickou zprávu o vydání diktátora Noriegy a bitce v Ukrajinském parlamentu jako ČT1. Lišil se jen jazyk překladu.
„V době, kdy píšu tyto řádky, je prezidentem spojených států bývalý hollywoodský herec,“ píše v začátku knihy autor a v dalších řádcích naznačuje, jak média mohou ovlivnit (nejen) americké prezidentské volby. Nicméně onen zlehčovaný hollywoodský herec jasně prohlásil, kterou část světa považuje za Říši zla a bojoval s ní až do vítězného konce. Reagan nebyl „béčkovým hercem“, jak o něm s oblibou roztrušovali komunisté, ale špičkovým, zásadovým politikem. I on se musel prodírat houštinou mediálních zákeřností a povětšinou (ne vždy) je ustál. Jak vidno, není to vše jen ve „foto-appealu“, jak se snaží naznačit Postman. „Bývalý prezident Richard Nixon prohlásil, že prohrál volby jenom proto, že ho zradili maskéři,“ praví se v knize na podporu výše zmíněné teze. Jistěže vizuálně přitažlivý kandidát na cokoli má bezesporu větší šanci na získání pozornosti, než obtloustlý plešoun. Stejně tak jako mladá dáma s vysportovaným tělem a příjemnou vizáží strhne pozornost kdekterého chlapa mnohem snáz, než obézní matróna s výrazem socialistické domovní důvěrnice. Věcí s nimiž se dá polemizovat nalezneme v knize víc. „Ježíš žil ve výhradně orální kultuře,“ je jedním ze snadno vyvratitelných tvrzení knihy. Výhradně orální kultura znamená absenci písemného zaznamenávání myšlenek, jenže různé formy písemného projevu existovaly tisíce let před Kristem. Stačí vzpomenout hieroglyfy starého Egypta, nebo klínové písmo civilizací Blízkého východu. I činy samotného Ježíše byly zaznamenávány písmem a šířeny mezi jeho následovníky. Leč není fér hnidopišsky polemizovat s podružnostmi a opustit hlavní myšlenku knihy. Tou je utopení se v bezobsažnosti a zábavnosti, jež odvádí od skutečně důležitých témat.
Dnes se lze díky množství TV kanálů a internetových serverů informovat takřka o čemkoli a v podstatě okamžitě. Rychlost se stala novým nebezpečím, jež v době psaní Postmanovy eseje nebyla až tak aktuální. Informace zůstává stále povětšinou zlomkovitá a povrchní, což vyplývá z omezenosti daného média (nedostatek prostoru či vysílacího času). Informace nemusí být ověřená, jakkoli lze z úst novinářů slyšet klišé o verifikaci zprávy ze dvou nezávislých zdrojů. Cení se býti prvním. Autor těchto řádků zaznamenal zprávu o smrti Jásira Arafata na stanici Českého rozhlasu. Co na tom, že nebyla pravdivá. V ČR byli, nebo se o to alespoň všemi prostředky snažili, první! Poslední podobným rozhlasovým přešlapem se stala informace o J. Diensbierovi coby spolupracovníkovi rozvědky.
Z jistou nadsázkou by se na závody v rychlosti dalo napasovat pořekadlo vědců “publish or perish“ – publikuj nebo zhyň. Lze pochopit Postmanův strach z diktátu všeobecnosti, neboť netušil, že se k němu přidá diktát rychlosti. Už roku 1835 napsal Alexis de de Tocqueville: „V Americe strany nevydávají za účelem vzájemného boje knihy, ale brožury, které obíhají neuvěřitelnou rychlostí, žijí však jeden den a pak mizí.“ V současném čase předvolebním slova více, než prorocká. Ostatně ne nadarmo se říká, že není nic staršího, než včerejší noviny. Jsou sice země, ve kterých se nad novinovými články diskutuje (např. v Bangladéši ti gramotní předčítají noviny negramotným a poté nad obsahem společně rozprávějí), ale to není způsob získávání informací pro člověka euroatlantické kultury. S kým jste ochotni rozprávět nad novinami v době, kdy si všichni stěžujeme, jak máme málo času? Rozpravy, respektive Lincolnovy a Douglesovy politické debaty, jsou úhelným kamenem kapitoly Myšlení éry tištěného slova. Postman si chválí dobu, kdy umění mluvit znamenalo umět poslouchat, třídit argumenty, obhajovat své názory a sofistikovaně vyvracet argumenty protivníka. Nic takového se v dnešním světě médií neděje. Přečíst a zapomenout – to je krédo doby. Uvolnit myšlenkovou kapacitu na jiné, stejně nepodstatné zprávy. „Telegraf přeměnil informaci ve zboží, zbavil informaci kontextu,“ píše Postman se v kapitole Svět jako kaleidoskop. Ta situace trvá, změnila se jen rychlost a ceny.
Kniha Neila Postmana Ubavit se k smrti vyšla v roce 1985, takže mnohé ze stesků na tehdejší mediální scénu jsou už dávno posunuty mimo tehdejší realitu. Nicméně obrovskou, i když asi nechtěnou, výhodou Postmanovy knihy je možnost srovnávání amerického mediálního světa druhé poloviny 20. století s naší současností. V době, kdy byla Ubavit se k smrti psána na základě amerických reálií, vládlo československé mediální realitě Rudé právo a komunisty kontrolované Televizní noviny, takže srovnání tehdejšího stavu v USA a ČSSR nemá v podstatě valného smyslu. Za posledních 20 let se naše mediální scéna diverzifikovala a zpřístupnilo se vysílání v podstatě jakékoli stanice. Chce to mít naladit správný satelit. Obavy z vizí Neila Postmana nevymizely, jen se velmi rozmělnily. Některé novodobé pokusy české reality (nahé zprávy i „události“ z vily Vyvolených) by se snadno daly do knihy dodat coby zářivě negativní příklady. Jedenáctistránková předmluva k druhému českému vydání z pera Ireny Reifové poněkud vědeckým (sociologickým) jazykem uvádí Postmanův text do současných reálií. Ovšem ne pro každého čtenáře je vědecký text „skousnutelný“. „Kolem televize se v USA a později v Evropě ovšem ustanovila také věcná analytická kritika postavená na empirickém zkoumání konkrétních úseků televizního toku, která se pokoušela s detailnější terminologickou jemností popsat jednotlivé projevy ústupu seriozní komunikace a posilování podbízivosti v televizi.“ To není sloh pro běžného čtenáře detektivek či sci-fi. Nicméně koho zajímá otázka mediální gramotnosti Postman přinutí k zamyšlení. Od studentů žurnalistiky po lidi mající od médií zdravě kritický odstup. Sice se u Ubavit se k smrti moc nepobaví, ale to od kritické eseje asi nikdo neočekává.
POSTMAN Neil.: Ubavit se k smrti, Praha: Mladá Fronta, 2010, 208 s. ISBN 978-80-204-2204-4