Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Na vlnách – recenze

Jižní Georgie, Antarktida a Sandwichovy ostrovy. Tři výpravy do chladu na jejichž konci je skvělá fotografická publikace.

Fotografická publikace je jako víno, prostě můžete říct jestli líbí – nelíbí, stejně jako u vína stačí prosté chutná – nechutná. Dokonce v brutální zjednodušené formě i jako (u vína) červené či bílé, tedy (u fotografií) barevné či černobílé. Takže by se dalo říct, že kniha Na vlnách od Vaška Šilhy je černobílá a líbí se. Jenže říct se o ní dá mnohem víc. Václav Šilha coby fotograf totiž není jen tak někdo.

Hned jedna z prvních fotografií, portrét Jerome Ponceta, připomíná reportážní styl portrétování české fotografické hvězdy, Antonína Kratochvíla. Jakmile jsem Poncetův snímek viděl, automaticky mi před očima vyskočil Kratochvílův portrét Davida Bowieho.

Podle slov „počasí je parádní, je nízko sluníčko, při kterém se fotí samo. Člověk nemusí nic moc štelovat a ani si hrát s nastavením,“ to vypadá, že dobré fotky na místě tak exotickém, jako je Antarktida, Jižní Georgie či Sandwitschovy ostrovy, udělá každý. Dobré asi ano, ale rozdíl mezi dobrou a vynikající fotkou je přece jen obrovský. Asi jako mezi dobrým a vynikajícím vínem. Když ze stejných hroznů bude dělat víno průměrný a opravdu zkušený vinař, výsledek se bude lišit podobně, jako když na stejném místě bude dělat snímky průměrný a vynikající fotograf. A každý, kdo se Na vlnách propluje bude muset uznat, že Šilhovy snímky rozhodně nejsou průměrné. Není náhodou, že se objevují nejen v našich, ale i mezinárodních periodikách.

Reklama
Na vlnách

Na vlnách

Jistý podíl na výsledku má i grafický postproces. Tvrdit, že úpravy fotek jsou podvodem na divákovi, je zcela mimo skutečnost. Fotografie se upravovaly už od svého samotného vzniku. Jen je v éře digitální fotografie možnost úprav mnohem jednodušší. V případě některých snímků šel postproces v oblasti přiostření do krajnosti, což prozrazují u některých snímků bílé kontury na hranách. Zato zvýšení kontrastu fotkám vyloženě prospělo. Ti z fotografů, kteří laborovali s vývojkami a typem fotografického papíru o tom vědí své.

Jelikož fotografickou publikaci ocení zejména fotografové, a zdaleka nemusí mít touhu po dobrodružství, určitě ocení i zmínku o prvním profesionálním fotografovi, který vyrazil k jižnímu pólu. Herbert George Ponting byl mužem, který portrétoval nešťastnou Scottovu výpravu. Díky němu se zachovaly snímky polárníků, kteří sice na jižní pól dorazili, ale vrátit se nestihli.

Nakladatelství JOTA udělalo knize velmi dobrou službu, když investovala do drahého křídového papíru na němž velkoplošné snímky vyniknou. I když jsou fotky jsou samy o sobě vynikající, podrobné a hlavně věcné popisky jim dodávají další rozměr. Tentokrát informativní. Je totiž obrovský rozdíl mezi větou „dravý pták odpočívající po neúspěšném lovu“, což je popiska, kterou by dal editor, jež netuší „která bije“ (jak je často vidět v médiích) nebo „čimango falklandský, Jason Island, Falklandské ostrovy“. Kolik lidí tuší o existenci ptáka čimanga, jež sice není typický dravec, ale spíše mrchožrout? Osobně bych u názvů zvířat a rostlin ocenil i latinská jména. To si lze ale díky českým názvům snadno dohledat.

U textové části cestopisných knih se v masové produkci často stává, že jde o pouhý popis cesty, mající až příliš často význam jen pro člověka, který ji napsal. Soukromě jim říkám „výpisy z deníčků“. Naštěstí tentokrát to není ten případ. Text nabízí přehršle historických i přírodovědných faktů, a přestože se klasickému „deníkovému“ popisu nedalo vyhnout, díky atraktivitě lokalit se dostanete na místa pro většinu smrtelníků nedostupná.

Chcete vědět, proč jsou v Drakeově průlivu tak drsné vlny, kolik kytovců zpracovávaly velrybí továrny Jižní Georgie či do jaké hloubky se dokáže potopit rypouš sloní? Vašek Šilha vám to vlastně jen tak mimochodem ve svém vyprávění prozradí.

Jediná drobná nejasnost je v osobě Aleny Šteffelové, která je uvedena jako spoluautorka textu, byť je psán v ich formě a mužském rodě. Hlavní autor dokonce zdůrazňuje, že se ženy výprav neúčastnily. Nabízí se proto domněnka, že jde o copywriterku pomáhající s textem.

Vašek Šilha je prototyp dobrodruha, který nemá potřebu si na něco hrát. Férově přiznává, že vydat se do „řvoucích čtyřicítek“, což jsou neklidné vody na čtyřicáté rovnoběžce, a dál směrem do Antarktidy bylo splnění touhy zažít něco chlapáckého, s čím se pak dá pak frajeřit v hospodě u piva. Historky jsou samozřejmě fajn, nicméně pokud něčím může skutečně frajeřit, tak jsou to fotky.

Šilha V., Šteffelová A,: Na vlnách, Brno 2021, nakladatelství Jota, 296 stran, ISBN 978-80-7565-884-5