Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Na střeše Afriky – recenze

Vždycky mě překvapí hloubka a provázanost informací v knihách Vladimíra Plešingera. Kdyby takhle měli své knihy zpracovávat všichni, kdož vydávají cestopisy, bylo by jich na pultech o dobré dvě třetiny méně. Mimochodem, co vy víte o Habeši/Etiopii?

„Tahle africká země je nejen podstatně větší, než kterákoli evropská země vyjma Ruska, ale nezaostává za žádnou z nich ani počtem obyvatel,“ zazní hned v úvodu 379 stránkové publikace. Kdo zná Plešingerovy knihy ví, že se nejedná o klasický cestopis, byť se v ní popis cesty čas od času objeví, ale o populárně-naučnou knihu snažící se postihnout širokou plejádu témat dané země. Od přírodních věd, historie (zejména 19.- 20. století v návaznosti na cestovatele jdoucí skrz danou oblast), politiky a cestování. Na poli tohoto typu literatury není žádným nováčkem, své zkušenosti zachycuje už desítky let. Dnes už jeho tituly Ztracené Eldorádo (1983), Na březích Gambie (1988), V zemi císaře Kanibala (1988), Anděl v Ďábelských horách (2002) dají sehnat jen antikvariátně.  Na knihkupeckých pultech lze ještě vzácně objevit Knihu Konga (2007). Nejsnazší je koupit Peru pod kůží (2010) či letošní Plešingerovu recenzovanou novinku. Etiopie nebyla vybraná náhodou. Pro putování touto východoafrickou zemí měl kromě pracovních důvodů i velmi osobní pohnutku.  „Moje matka se za svobodna jmenovala Parlesáková. Její otec – můj dědeček a Adolfův otec byli bratři,“ vysvětluje autor hned z kraje, proč se jméno Adolfa Parlesáka vyskytuje v knize tak často a proč právě jemu je kniha věnována. Adolf Parlesák (1908 – 1981) byl významný český cestovatel, jež v letech 1935-36 působil ve funkci válečného poradce habešské armády. Své aktivní působení v bojích na italsko-etiopské frontě popsal v Habešské odysee (1946).  „Byl jedním z mála Evropanů, kteří stáli na straně etiopského lidu v době nejhorší. Byl jediným Čechoslovákem, který nasazoval svou kůži v té daleké zemi,“ píše Miroslav Prchal v předmluvě Parlesákovy knihy. Jak se zdá, cestovatelské a dobrodružné geny můžeme hledat v Plešingerově rodové linii.

„Země opálených tváří“, jak zní hrubý překlad názvu Etiopie ze starořečtiny, leží na geologicky živém podkladu. Kdo nevěděl, co je to rift či trapové pohoří, ten bude po přečtení II. kapitoly hluboko v obraze a navíc získá  základní geologickou orientaci týkající se této převážně lávou tvořené země. Geologie coby hlavní autorova specializace se  promítá v občas nečekaných souvislostech – například proč kostely v Lalibele byly tesány a zahloubeny do země zrovna tam. V tak křesťanské zemi, jako je Etiopie, není možné se náboženství vyhnout. Téma se dá pojmout různě, od misionářské agitky po militantně ateistickou dehonestaci. Na stránkách knihy se ale autor dal cestou tipů na kostely a uvádění historie a náboženství do vzájemných souvislostí.  Nicméně svůj ateismus ukazuje autor ve vtipném, leč jemném postřehu: „Etiopští křesťané jsou ve své většině nadprůměrně pobožní a jejich oddanost církvi často hraničící s bigotnost. Kněží jsou ctěni a respektováni a zřejmě málokoho napadne, že takto velký segment neproduktivní populace (z ekonomického, nikoliv duchovního hlediska) se etiopské společnosti nemůže vyplatit.“

 K Lalibele se pojí ještě jedna autorova poznámka. „Každému, kdo se chystá do Etiopie, radím: pospíchej do Lalibely, ať stihneš Ben Giyorgis dřív, než nějaký zběsilý ochranář z Paříže nebo New Yorku přijde na to, že kostelu vadí, když sprchne. A opatří ho hnusným deštníkem.“ Kostely v Lalibele se totiž dostaly na seznam kulturních památek UNESCO, což vůbec nemusí být dobrá zpráva. Sice to pomůže propagaci, ale zvýší turistickou zátěž a zároveň skutečně došlo k „ochraně“ zastřešením, aby na stavby nepadal déšť. To, že už na něj prší hezkou řádku století není argument zabraňující zohyzdění přirozeného vzhledu svatostánků. Obava to není bezdůvodná, krobě těch, jež nebyly hloubeny vertikálně do podloží, ale ze strany do skály, už jsou „chráněny“ všechny lalibelské kostely včetně největší monolitické stavbu světa, chrámu  Medhane Alem.

Když V. Plešinger píše, že „čísla pro podíl křesťanů a muslimů na etiopské populaci nejsou od sebe moc daleko. Křesťanů by mělo být jen o pět až deset procent víc“, mýlí se. Křesťanů je v zemi zhruba 63%  zatím co podíl muslimského obyvatelstva americká CIA odhaduje na zhruba 40%. Chyba zřejmě vznikla v započítání pouze ortodoxní části zdejšího křesťanstva, kterých je skutečně 43,5%, což odpovídá autorovu odhadu.  O křesťanskou církev čtenář zavadí na mnoha místech, ať už je to v popisu úchvatných kostelů v Lalibele, v popisu vynášení tabotu (repliky archy úmluvy) či fotografií kostela Debre Selassie jehož strop zdobí tmavoocí a černovlasí andílci. Průnik evropského pojetí křesťanské idey do etiopského prostředí se neobešel bez násilí a nesnášenlivosti. Etiopská ortodoxní tewahedo církev totiž vnímá pouze Kristovo zbožštění a neuznává jeho božskou a lidskou „dvojjedinost“. Takováto podivná dialektika je v ateistické podobě známá českým starším ročníkům z hodin marxismu-leninismu. Ačkoli křesťané hrají v zemi prim, najdeme na stránkách i historii spjatou s islámem. Tak jako se v bibli objevuje Etiopie hned na několika místech, stejné místo má i v Mohamedově životopise. Věděli jste, že Mohamedova kojná pocházela právě odtud?

Ukázka preciznosti Plešingerovy práce ať už se zdroji či ověřování faktů získaných v terénu, se odráží i v jeho napravování omylů. Dokládá, že hora Ras Dashen není čtvrtou nejvyšší horou Afriky, ale „v nejlepším případě devátou“ (wikipedie ji přisuzuje desátou příčku). Přelomové etiopské bitvy dává do zajímavých souvislostí a jasně ukazuje, že maličkosti, jakou je například tvar hory, může mít velké důsledky. Právě propojení informací spolu s vynecháním zbytečných klišé je silnou zbraní Plešingerových knih. Dokáže jasně, leč neagresivně popsat jevy, které se mu nelíbí, ať už je to korupce, nebo místní architektura, ale zároveň poutavě podává informace, které byste v klasickém cestopise a často i v průvodcích marně hledali. Ovšem průvodce kniha nenahrazuje, nýbrž báječně doplňuje. Kniha má 123 barevných a množství černobílých fotografií vztahujících se k textu a na omak velmi příjemně zpracovanou obálku. Možná to zní divně, ale knížka se zkrátka dobře drží.

Závěrečný výběr z literatury nebývá příliš atraktivní část knihy a velká část čtenářů ji prostě a jednoduše přeskočí. Ovšem pokud se chystáte Etiopii víc poznat, věnujte jí zvláštní pozornost, neboť jde o 42 knižních titulů včetně bible, v níž se Etiopie vyskytuje hned několikrát. Zajímavé je, že český server bible.cz se Etiopii dost důsledně vyhýbá.  Stačí porovnat českou verzi Genesis 2:13 s anglickou. „Jméno pak druhé řeky Gihon, ta obchází všecku zemi Chus.“ Anglická varianta už Etiopii neskrývá: „And the name of the second river is Gihon: the same is it that compasseth the whole land of Ethiopia.“ Parlesákova Habešská Odysea je jedním z doporučených titulů. Rozhodně stojí za to do ní nahlédnout. Ani ne tak pro některé společné fotografie (vydání z roku 1989, cena výtisku 29,-Kčs), ale pro čtivý sloh a popis míst bitev, jež o několik desetiletí později navštívil i Plešinger. Sami si tak můžete porovnat obě vyprávění – autentické Parlesákovo a převzaté Plešingerovo.

Ke čtení Plešingerovy knihy si pusťte Beatles. Nejlépe skladbu Lucy In The Sky With Diamonds. Jméno Lucy, jedné z nejznámějších etiopských fosilií a nejznámějších předků člověka vůbec totiž s touto písní úzce souvisí. Mít knihu s podtitulem Habeší za války, Etiopií v míru, by měl mít v knihovně každý, kdo se do východní Afriky chystá, má v plánu o ní psát, mluvit, či ho zajímají ho čeští cestovatelé. A možná i ten, kdo má v plánu pustit se do některého z vlastních cestopisů – není na škodu mít „vzorovou“ publikaci při ruce. Osobně se domnívám, že Knihu Konga se Plešingerovi překonat nepodařilo, nicméně i tak to byla ze strany nakladatelství Jota v podstatě sázka na jistotu.

Plešinger V.: Na střeše Afriky,  Brno 2012, nakladatelství JOTA, ISBN 978-80-7462-073-7

Reklama