Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Mozkojazyk aneb nekrofilní církev


Proč má křesťanská církev takovou zálibu ve zbytcích lidských těl?

Když z exhumované lebky Jana Nepomuckého vypadl kus hmoty, mělo se za to, že jde o jazyk. Posloužil jako důkaz jeho svatosti – vše ostatní, krom kosterních pozůstatků, se rozložilo. A taky jako důkaz o Janově mlčenlivosti. Ani během krutého mučení, během něhož zemřel, neměl porušit porušil zpovědní tajemství. Později jeden z nejslavnějších českých antropologů, profesor Vlček, dokázal, že nešlo o jazyk, ale kus mozku, čím teorie mlčenlivosti dostala trhliny. Třeba se Jan z Nepomuku s rukama bez nehtů, otlačené od palečnic a po pobytu v železné panně od mlčení distancoval a tajemství prozradil. Mělo jít o údajnou nevěru královny Žofie, manželky Václava IV.,  k níž ovšem nemuselo dojít. Kněz by v tom případě sice tajemství porušil, ale nic neřekl. Nebylo co. Jenže ono „nic“ vyšetřovatelé z řad milosrdné křesťanské církve dost možná slyšet nechtěli. „Mozkojazyk“ se nakonec dostal coby relikvie do fenomenální stavby poutního kostela od Jana Blažeje Santiniho Aichla ve Žďáru nad Sázavou. Pokud Jan Nepomucký věřil na reinkarnaci, tak měl docela smůlu – v dalším životě mu chyběl mu kus mozku. Navíc zachovalý „jazyk“ byl jedním z hlavních argumentů, který vedl 1729 k jeho prohlášení za svatého. Když se ukázalo, že jazyk vlastně jazykem není, už se nedalo nic dělat. Církev, jak známo, své chyby přiznává jen velmi zřídka a napravuje ještě o řád méně častěji.

Křesťanství má  vůbec velmi nekrofilní záliby. Ačkoli se slovo nekrofilie pojí nejčastěji k sexuální úchylce, podíváme-li se blíže na původ slova, o sex v něm apriori nejde. Slovo vzniklo složením starořeckého νεκρός (nekrós, „mrtvý, zemřelý“) a φιλία (filia, „obliba, láska k něčemu“). Jak to souvisí s křesťanstvím? Někdo sbírá známky, jiný napichuje motýly na kusy polystyrénu a křesťanská církev se specializuje na sbírání kusů těl svých oblíbenců. Nejčastějším symbolem je umírající, ne-li mrtvý, muž. Hlavu na stranu, ránu v boku, hřeby v dlaních i nártech. Obchodníci s vírou symbol zmrzačeného chlapíka prodávají na obrazech i stříbrných náhrdelnících, plastových kanystrech s  pitnou vodou i coby potisk triček. Je zvláštní, že Barbie ho ještě nemá ve svém pokojíků – tady ještě zůstává díra na trhu. Když Kristovo umírání filmově ztvárnil Mel Gibson v Umučení Krista, vypukla malá bouře ve sklenici vody, během níž se poukazovalo na násilnosti ve filmu bez ohledu na fakt, že základní manuál křesťanství, tedy Bible, je plný násilí a vražd, včetně smrtelné a nedokonale provedené Herodovy dětské čistky. Po světě dnes v nejrůznějších, často skleněných (aby na ně bylo vidět) vitrínách leží kosti lidí, jež by měly tlít v hrobě a svůj fosforový a vápníkový potenciál dávat ve prospěch dalšího koloběhu života. Jako by pro církev neplatila etika.  Copak vystavování kusů lidských těl bez předchozího souhlasu není jejich hanobení? Dokonce ani logika. Dovolím si spekulovat, že kdyby se všechny relikvie (z latinského reliquiae  – ostatky) daly dohromady, mohlo by dojít k situaci, že by některý svatý měl podle počtu kostí nadbytečný počet prstů nebo obě ruce levé. Možná by se při rozboru DNA Kristovy krve zachovalé  v podobě rezavé skvrny na kousku vaty v belgických Bruggách ukázalo, že krev fakticky patřila ženě. Etika je je jedna strana mince, zákonnost druhá. Zákon o pohřebnictví vám neumožní si vystavit kus své oblíbené babičky na domácí oltářík či za okno, aby z toho kolemjdoucí zvědavci taky něco měli. Ale buďme féroví a přiznejme, že relikvie se do  kostelních výstavních síní dostaly před působností tohoto zákona. Leč neodsuzujme příliš. Díky uchovávání ostatků se zachovala zajímavá díla – relikviářem svatého Maura počínaje a památníkem na Vítkově konče. I komunisté totiž mají v tomto bodě máslo na hlavě.

Ačkoli se v poslední době díky neututlaným skandálům mluví o katolické církvi spíše v souvislostech pedofilních, její nekrofilní kořeny jsou mnohem staršího data. Loni byl blahoslavený Karol Wojtyla, známější jako Jan Pavel II. Už se někde objevil některý z jeho tělních kousků? Pokud ne, tak ještě nenastal ten správný čas. Církvi se totiž z ďábelské lopaty utíká špatně. Zvláště, je-li člověk po smrti.

Na snímku je motiv jazyka v kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře ve Žďáru nad Sázavou.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama