Za co Magnesia Litera?
V tomto případě byla cena odměnou za nakladatelský počin, tedy spíše za formu než za obsah, za odvahu jít do graficky náročné knihy a samozřejmě i za skutečně (až neskutečně) kvalitní výsledek. Kvalitní papír nechává vyniknout nejen páně Stinglovým fotografiím, logicky černobílým, ale dalšímu obrazovému vybavení. Další doplňky ke knize náležející z ní dělají na první pohled výrazné, a běžnou knižní produkci převyšující, dílo. Dá se předpokládat, že nejeden kupec ji chce vlastnit, protože se jedná bez nadsázky o ozdobu knihovny. I když je ona inzerovaná „ručně malovaná mapa“ vložená do kartonového obalu, jen její tištěnou kopií.
„Nápaditý box s rozsáhlou knihou, více než 500 fotografiemi a mnoha zajímavými artefakty zaujme už jen svou formou. Při bližším průzkumu ale zjistíme, že poskytuje nejen ucelený a poutavý pohled na život významného českého vědce, spisovatele a cestovatele Miloslava Stingla, ale že se autorovi podařilo do knihy promítnout i významné mezníky české a světové historie. Projekt vybočuje z běžné knižní produkce jak neotřelým zpracováním, tak obsahem, který konečně obrací pozornost k celé šíři osobnosti Miloslava Stingla – muže, jehož osudy jsou vskutku výjimečné,“ zdůvodňuje udělení Litery web této ceně věnovaný. A nutno říci, že nakladatelství JOTA si s vydáním skutečně vyhrála. Spolu s knihou získáte CD s nahrávkami rozhovorů a ukázkami z rozhlasového čtení jeho knih z děl na jednom, a video či filmové archivní dokumenty na druhém z nich. Jejich poslech a sledování dá povídání o životě M. Stingla další rozměr.
Kritik nebo fanoušek?
V zásadě píšou životopisy tři druhy lidí.
A. Nekritický fanoušek píšící oslavnou ódu
B. Kritický obdivovatel/zvědavec, který se pokusí zjistit, napsat a dát do souvislosti co největší množství faktů. Odhalí věci, které nebyly na první pohled zřejmé.
C. Člověk, píšící svůj vlastní životopis dříve, než to udělá někdo jiný.
V tomto případě jde kombinaci první a druhé varianty s převažujícím podílem obdivovatele, který brzdí kritika a zvědavého šťourala. Jistý nekritický obdiv je poznat už z první věty úvodu: Život a dílo Miloslava Stingla… patří bezesporu k nejpozoruhodnějším lidským příběhům 20. století. Kdepak je Neil Armstrong a Edwin „Buzz“ Aldrin, muži, kteří vstoupili na povrch Měsíce, opavská rodačka Joy Adamsonová, jež proslavila lvici Elsu a ochranu africké přírody, Edmund Hillary či Reinhold Messner, muži důvěrně se seznámivší s Mount Everestem? Co takový Jacques Cousteau, fenomenální průzkumník mořských hlubin a propagátor mořské biologie a oceánografie… ať zůstaneme jen ve 20. století a v oblasti přírodních věd či s přírodou a cestováním spojené se sportovními výkony.
Mnohému ze čtenářů určitě leží v hlavě otázka, jak je možné, že v dobách tuhého socialismu mohl cestovat do zemí, které byly pro naprostou většinu lidí „nepřátelsky-kapitalisticky“ nepřístupné. Přitom student Stingl sám hned na první cestě „ochutnal“ tento typ komunistické represe – byl vyřazen z výměnného zájezdu do Francie. Důvodem zákazu je podle něj soud, v němž dostal měsíční podmínku, za „podvracení“ komunistického zřízení. Šlo „jen“ o účast na rozmnožování protirežimního letáku.
Jelikož sám u sebe objevil vlohy pro diplomacii, snažil se dostat na Vysokou školu politických a hospodářských věd, kde jednou z podmínek studia byla spolupráce s StB. Diplomatická dráha se s odmítnutím „spolupráce“ uzavřela, nicméně v cestování mu evidentně režim klacky pod nohy neházel.
Knihy a deníky
Dětství je díky fotografiím zpracované příjemně plasticky a už od mala bylo zřejmé, že z Miloslava roste osobnost toužící poznat svět. Co na tom, že ve školních škamnech byl dítětem trochu šikanovaným, což ale nezmiňuje Adam Chroust ve své knize, ale Miloslav Stingl v televizní 13. komnatě. Nejobsáhlejší část knihy je věnována jeho cestám. „Následující den po příjezdu si Stingl pronajal landrover a podél jižního pobřeží vyrazil na východ k mysu Halava…“ Část knihy obsahuje popisy cesty jak jsou ve Stinglových knihách, jen převedené do jiné osoby vyprávění. Přesto, nebo možná právě proto, se dá popisované Stinglovo cestování prožívat skoro jako by byl váš parťák, byť na cesty vyrážel nejraději sám. Popisy Adama Chrousta střídají autentické výpisy z knih a fotografie, které prozradí leccos zajímavého. Například jedna z fotografií slouží jako důkaz setkání M. Stingla s dalajlámou, výše zmiňovaný socialistický posudek ukazuje na typ socialistické byrokracie a tradiční indiánské lodi na jezeru Titicaca vrací knize cestovatelský rozměr. Zatímco některé snímky mají „jen“ dokumentační charakter, jiné v knize publikované by se klidně mohly ucházet o některou z cen na fotografických soutěžích. Mají v sobě obrovskou autenticitu z doby, kdy cestování nebylo zdaleka tak jednoduchou samozřejmostí, jakou je dnes.
Knihy Miloslava Stingla jsou plné nejrůznějších souvislostí a dramat, kniha o Miloslavu Stinglovi je spíše popisná a nemá onen „drajf“ člověka, který se ve světě neuvěřitelným způsobem literárně prosadil. Číst tom, jak „Miloslav Stingl nastoupil, vystoupil, prohlédl si, vydal se autobusem či nasedl na vlak… navozuje spíš atmosféru osobních zápisků v deníčku, než zachycení podstatných událostí.“ Jen občas je zmíněná historická souvislost. Zatímco v srpnu roku 1968 obsadily Československo sovětské tanky (a další vojáci Varšavské smlouvy), tak Miloslav Stingl v červenci 1969 cestoval po Kanadě a další měsíce strávil v USA. Všude, kam vešel měl snahu proniknout do tamních univerzit a muzeí, respektive jejich sbírek a jeho na místě psané poznámky se pak vtělily do další knihy.
Samozřejmě, že pokud jde o biografii, tak kniha musí přibližovat osudy jednoho člověka, nicméně dá se to udělat přece jen dynamičtějším stylem. Že to jde, ukazuje například Faktor Churchill vzešlý z pera B. Johnsona. Ten britskou ikonu 2. světové války podrobuje hlubší analýze a nebojí se ani nadsázky či vtipu, což dává knize výrazně zajímavější spát. Adam Chroust se na rozdíl od něj poměrně přísně drží strohého popisného slohu s jasnými fakty. „Během první návštěvy Japonska stihl Miloslav Stingl poznat jen několik míst ostrova Honšů. Z tokijského hotelu Urashima , kde byl ubytován, pokračoval na druhou část kongresu do Kjóta. Uchvátilo ho především město Nagoja s typickým japonským hradem…“
Jak je to možné?
Chronologie, tedy jakési shrnutí Stinglova života v datech na konci knihy, dává odpověď na otázku, zdali byl Miloslav Stingl byl nějakým způsobem zavázán režimu. Jak je možné, že zatímco naprostá většina lidí byla v zadrátované republice odsouzena k životu v socialismu, jemu byly dveře ven otevřeny dokořán. Je jasné, že o vzdělaného člověka s rostoucím mezinárodním renomé musela mít jak KSČ, tak StB, enormní zájem. Z roku 1956 se zachovalo jeho politické hodnocení, kde podle pisatele „má zájem o přijetí do KSČ“ a celé hodnocení vyznívá z hlediska socialistické morálky velmi pozitivně. Stejný posudek zmiňuje skutečnost, že „Miloslav Stingl je aktivně činný jako úsekový důvěrník ROH“, což hlavní aktér v České televizi“ popřel, ale v chronologii na konci knihy je vstup do ROH (Revoluční odborové hnutí) datováno 1. říjnem 1951. Naopak v jeho osobních vzpomínkách se opakovaně objevuje argument, že o členství ve straně nestojí a nikde se nenašel doklad, že by se kdy stal komunistou či snad přisluhovačem režimu. Ke konkrétní nabídce spolupráce se zpravodajskou službou (neplést s StB, rozvědku má každá země, která dbá o svou bezpečnost) došlo 18. června 1958 z úst kapitána Miloslava Vojáčka z československé lidové armády (v knize je zřejmě špatně uvedena zkratka – jde o ČSLA, nikoliv o ČSA /aerolinky/). Při další schůzce o 10 dnů později ji Miloslav Stingl odmítl a podepsal závazek mlčenlivosti, což je běžný akt – rozvědka se nerada chlubí tím, koho se, byť neúspěšně, pokusila nalákat. Přesto vzápětí následovala cesta do Albánie a Itálie.
Podle mnohokrát zopakovaných slov režim získával nedostatkové valuty z jeho v zahraničí vydávaných knih. Třetina honorářů šla do státní pokladny, zbytek šel na náklady dalších cest a expedic. První kniha, Hvězdy a lidé, vyšla roku 1962, kdy už měl za sebou cesty do Francie, Zakavkazska, Bulharska, Itálie, Albánie… To se dá vztáhnout až na dobu po prvních zahraničně-literárních úspěších. Za prvními cestami lze hledat něco jiného.
Dost možná stojí za obrovským štěstím s výjezdními doložkami výborný kádrový profil tatínka Jana Isidora Stingla, který proslul držitel Řádu rudého praporu práce, ve své době nejvyššího státního pracovního vyznamenání. V materiálu s názvem Inventáře a katalogy podnikového archivu Sokolovské uhelné, a. s., Sokolov archivu lze dohledat následující fakta: „Dne 28. června 1945 nastoupil na novosedelských závodech jako národní správce Ing. Isidor Stingl, jemuž byly zároveň podřízeny doly Anna v Novém Sedle majitele Schurrera z Weidenu v Bavorsku, Erika II v Týně Ing. Spinziga a B. Sacherové a závody bukovanské.“Adam Chroust tuto životní etapu zmiňuje taky a možná právě otcova spolehlivost a loajalita vůči režimu (národními správci bývali jmenováni prověřeni komunisté) se staly zárukou Miloslavova vycestování. Faktem je, že nikdy nevyužil žádnou z tisíců možností emigrovat.
Za publikací vážící přes dvě kila je obrovské množství práce, energie a času. Hodiny a hodiny prohrabávání archivních položek, nahrávání rozhovorů (a M. Stingl je nejen výborný, ale zejména neúnavný vypravěč), sesumírování vzpomínek – nahrávek – poznámek, dát celé knížce ucelenou grafickou formu. Vše stojí čas: přepisy rozhovorů, vybírání faktů a k nim dohledávat takové úryvky z knih, aby se textem logicky doplňovaly, práce grafiků, sazečů (byť už to nejsou metéři, ale počítačoví „zlomaři“ a grafici, kdo dávají dílu jeho finální podobu), korektura a v neposlední řadě i předtisková příprava a samotný tisk. Někdo musel oslovit Stinglovy přátele či obdivovatele, aby do knihy dodali osobní vzkazy.
Miloslav Stingl byl a je skutečnou ikonou cestovatele, který je často srovnáván nebo dáván na úroveň dvojice Zikmund a Hanzelka. Srovnání se slavnou dvojicí je naprosto na místě, neboť všichni vydávali knihy, proslavili sebe i svou vlast v zahraničí, putovali i v dobách „socialistických“ pořádků a pro generace (převážně) chlapců se stali následováníhodným vzorem. Je lepší číst přímo Stinglovy knihy, než číst knihu o Stinglovi. Jenže kdo má dnes chuť, prostor, a čas přečíst 43 knih o zhruba 150 zemích. Miloslav Stingl je napsal a ani více než pětisetstránková biografie (kde ale zhruba 100 stran tvoří přílohy) není schopná pojmout jeho cestovatelské či duševní obzory. Ale dokáže se k nim alespoň v přiblížit.
Název: Stingl Miloslav – Biografie cestovatelské legendy
Autor: Adam Chroust
Rok vydání: 2016
Vydal: Jota
Formát: 540 stran, 220 × 270 × 38 mm, vázaná – papírový potah
EAN: 9788074628702
ISBN: 978-80-7462-870-2