Jedoucí autobus plný fanoušků se nebezpečně naklání. Ačkoli je řidič zcela střízliv, tak „šněruje“ od krajnice ke krajnici a řízení na hranici bezpečnosti drží s vypětím všech sil. Vozidlo mu totiž nebezpečně rozhoupali fanoušci dusající do rytmu pokřiku „kdo neskáče, není Čech“. Odkdy vyjadřujeme češství skákáním? Naše národní hrdost se projeví vždycky, když jde o sportovní utkání. Asi nejznatelněji se to projevilo v zápase Československo – Sovětský svaz v březnu roku 1969, tedy rok poté, co Československo obsadila okupační vojska v čele se Sovětským svazem. Během utkání skandovali švédští diváci DUBČEK, DUBČEK! a našinci vítězství považovali za alespoň malou satisfakci, revanš za aktuální politický vývoj. Málokdo ví, že tehdejší turnaj se měl hrát u nás, ale po sovětské invazi bylo rozhodnuto o změně pořadatelské země, a tak se hrálo ve Švédsku. Při prvním zápase Československo vyhrálo nad Sověty 2:0 a po následném postupu a druhém zápase jim to našinci „naložili“ ještě lépe. Výsledek 4:3 nebyl brán jako výsledek hokejového zápasu, ale pomsta. Lidé vyrazili do ulic, Pražané hlavně na Václavák. Češi neskákali, zato v Mladé Boleslavi napadli sovětskou posádku, v Ústí nad Labem vojenské velitelství a v Praze zdemolují pobočku Aeroflotu žulovými kostkami, o nichž se spekuluje, že je tam nechala navézt StB s cílem vyvolat protistátní aktivity, jež bude vzápětí stíhat. Doba se posunula, stejně tak jako slogany. „Kdo neskáče, není Sparťan kalenej, rudý dresy vítá trávník zelenej,“ pěli v roce 1993 Ladislav Křížek, Aleš Brichta, Vilibald Čok, Kamil Střihavka a Petr Janda. No a co že nejde o hokej, ale fotbal, komu vadí, že jde o Spartu a ne Čechy? A komu nesedí, že jako první sousloví „kdo neskáče…“ použilo komunistické Rudé právo roku 1994 právě v souvislosti se sparťanskými úspěchy? „Kdo neskáče, není Sparťan, hop, hop, hop!“ Co mi to sakra jen připomíná? Že by píseň Jiřího Zonygy s textem Michala Horáčka s názvem „Kdo neskáče, ten není Čech“ a poměrně jednoduchým refrénem plně odpovídajícím názvu? Slogan se chytil tak silně, že by na něj mohl být hrdý nejeden copywriter a markeťák by ho dokázal ocenit hezkou sumou v hotovosti. K autorství dnes tak populárního pokřiku se ve svém životopise hlásí Petr Salava a pokud je to pravda, má opravdu slušný zářez na pažbě. Dokonce se sloganu chytila i Česká televize, která pod názvem „Kdo neskáče, není Čech“ odvysílala několikadílnou dokumentární komedii o lidech žijících vesnickým fotbalem. Jenže „skákající“ pokřik se mezitím stihl zabydlet i na ledě. Aktuálně Česká fotbalová reprezentace vypsala soutěž na nový slogan. Jenže copak údernost skoku Čecha může nahradit narážka na hymnu „Na hřišti je domov můj“ nebo státní symbol „Bojuj! A řvi! Jako čeští lvi!“? Některé z navrhovaných sloganů jsou libozvučné a mají šanci se prosadit nejen na zeleném trávníku, ale i chladné ledové ploše. „Čech! Čech! Čech! Světu bere dech!“ Dovolil bych si navrhnout vlastní, vcelku univerzální pokřik, za nějž by se nemusel stydět ani Winston Churchill: „Krev, pot a slzy, nikdy nás nemrzí! Vítězství nás spojí, soupeř ať se bojí!“ Infantilní, bez špetky poetických výšin? Ale o to tady přece jde, Shakespeara nikdo nikdy na stadionech skandovat nebude. Máte pocit, že u šachů, pingpongu, tenisu či voleb do europarlamentu se tento pokřik zatím neskanduje? Copak tam chybí národní hrdost? Ale kdo ví, třeba ještě není všem dnům konec. Zatím se spokojme s hokejem (aktuálně) a fotbalem (zanedlouho). Já neskáču. Jsem Čech jen podle státní příslušnosti. Jsem Moravan. A Pigula k tomu. Čech, který skáče, je, pokud mě paměť neklame, plzeňský brankář, aktuálně působící v Anglii.
Psáno pro Hospodářské noviny