Věděli jste, že se v minulosti bídákům v trestu vyřezávaly jazyky, které se házely jako pokrm kočkám? Vzpomínáte si z dětství na čokoládové kočičí jazýčky? A víte, že mezi oběma informacemi je belgická souvislost? Jaká, to se dočtete na str. 161. Je to jen jedna ze stovek zajímavých informací v knize obsažených.
Kniha by se bez problémů mohla jmenovat Brusel od A do Z, neboť obsah si „systém“ je abecedně řazený. A – Art Nouveau, B – Belgičané, Bicykl… Pod H nenajdete hranolky, ale Hercula Poirota, nicméně o tuto typicky belgickou pochutinu ochuzeni nebudete. O písmeno dříve se totiž nachází Gastronomie. Jakkoliv se může zdát, že jde o encyklopedický přehled zajímavých faktů, není to tak. Fakta sama o sobě bývají nudná, encyklopedie málokomu přijde vzrušující. Užitečná a zajímavá ano, ale čte ji někdo s úsměvem a před spaním?
V knize Jak jsem potkala Brusel je neuvěřitelná směs, často velmi nečekaných souvislostí. Nezastírá bruselský ani belgický šlendrián či historická temná údobí. V prvním případě jde třeba o neschopné, drahé a nespolehlivé řemeslníky, v druhém jde o dobu, kdy si Belgie během vlády Leopolda II. zotročila, a to v tom nejbrutálnějším slova smyslu, Kongo. K. Farná si musela dát jen při sbírání a třídění faktů neskutečnou práci, kterou bezesporu využije každý, kdo buď do Bruselu jezdí, chystá se tam, píše o něm a nebo jen chytračí v hospodě.
Jak jsem potkala Brusel
Při tak obrovském množství dat je v podstatě nemožné, aby se nevloudila chybička. Ovšem všimne si jich jen opravdu velmi pozorný nebo velmi znalý čtenář. Jen jeden příklad za všechny, spíše vtipný než ostudný. Na straně 22 při popisu architektonického skvostu známého pod jménem Hôtel van Eetvelde se dočtete, že „vznikal v létech 1985 – 1897 pro Edmonda van Eetveldeho, poradce krále Leopolda II (panovník je v této souvislosti důležitý pozn. autora). Van Eetvelde hodlal ze svého sídla udělat výstavní síň nejluxusnějších koňských materiálů“. Autorka bezesporu neměla na mysli materiály z koní, nýbrž z Konga, což ostatně dokládá zmínkou o onyxu hned v další větě. Onyx je poloprůsvitný černobílý minerál používaný ve šperkařství ne nepodobný achátu.
Každý má své silné znalosti někde jinde. Autorka fandí spíše umění než přírodním vědám, takže mezi „skutečně slavné osobnosti“ považuje jména jako Alechtinsky Pierre (malíř a zakladatel tašismu – i to slovo jsem zprvu považoval za překlep od slova fašismus, je vidět, že mě umění nebere) či Popelin Marie (i feministické aktivistky jsou má slabá stránka), a surrealistický malíř René Magritte má v knize samostatnou kapitolu bez ohledu na fakt, že se v Bruselu nenarodil, jen tam tvořil a zemřel. Stránku mají prokletí básníci Verlaine s Rimbaudem – oba Francouzi, kteří v Bruseli jen pobyli.
Zato chybí jméno bruselského rodáka, zoologa George Alberta Boulengera, jenž pojmenoval více než 2 000 nových druhů a jehož jméno nesou desítky zvířat. Je libo příklad? Třeba pamlok Boulengerův či agama Boulengerova. V přehledu „skutečně slavných“ chybí i nobelista François Englert, který je jeden z deseti belgických držitelů této ceny, jenž je mimochodem také bruselským rodákem. Ocenění získal za fyziku v roce 2013. Jedenáctou belgickou “nobelovku” získal Institut de droit international (IDI) (Ústav mezinárodního práva, a přiznejme si, že tu nejbizarnější – Nobelovu cenu míru, kterou drží i bývalý americký prezident Obama nebo palestinský předák Jásir Arafat. Ano, ten Arafat, který je stále ve světě vnímán jako mezinárodní terorista.
Svou kapitolu tam má i Marxův manifest, byť Marx byl Němec, v Bruselu se ani nenarodil ani nezemřel. Na druhou stranu tam svůj Komunistický manifest skutečně sepsal. Tady autorka nevyužila skutečnou perlu. Víte jak zní (v Bruselu sepsaná) první věta komunistického manifestu:
„Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu.“
Na druhou stranu přiznává, že to byli bruselské úřady, které Marxe coby nepřátelského agitátora uvrhly do vězení a pobyt mu znepříjemnili natolik, že raději po propuštění šel šířit myšlenky do Paříže.
Upřímně, tahle knížka velmi příjemně překvapila. Až příliš mnoho lidí, kteří letmo projeli nějakou zemi, má pocit, že musí světu sdělit své dojmy doplněné o kusy zkopírované wikipedie. Naštěstí v případě Kateřiny Farné jde o velmi zajímavou a čtivou injektáž pod kůži Bruselu. Vlastně je to obráceně – je to taková „mini wikipedie“ zaměřená na Brusel s přesahem do Belgie a často do dalších koutů Evropy. Někoho může rušit přepisování názvů do několika jazyků – ta jazyková korektnost v multilingvistickém městě je (možná) zbytečná a v knize psané češtinou občas místy otravná. Na druhou stranu pokud někdo použije knihu jako průvodce, bude se hodit slovníček belgicismů či praktické rady na závěr knihy.
Farná K. Jak jsem potkala Brusel, 2019, Grada Publishing, ISBN 978-802472935-0