Reklama
 
Blog | Topi Pigula

Indická lekce II. Večer na svaté řece

„Hašiš? Nebo něco lepšího na kouření? Pro přátele levně!“ Na nábřeží ve Varanásí, tam to (občas) žije.

Nikde jinde jsem nedostal tolik nabídek tvrdých drog, jako právě ve Varanásí. Nemám dredy (které si možná poněkud stereotypně spojuji s marihuanou a hašišem) ani skelný pohled a rozpíchané žíly, které mi evokuje nabídka heroinu. A už vůbec ne náušnici v uchu a frikulínský úsměv se zbytky brilantiny v umělecky namaštěné patce a zbytky z lajny kokainu, jež by se usadila v trapném náznaku rádoby mužného kníru. Nemám knír. Přesto první, co mi na schodech ke ghátu nabídli, bylo „zelené kouření“. A vzápětí přišla nabídka na „něco lepšího“, tedy tvrdšího, návykovějšího, dražšího, nebezpečnějšího… Dealer, jasný Ind, se představil jako Milan. Asi tušil, že neindické jméno bude znít uším bělocha libovučněji. Jméno, v němž se nevyskytují žádné komplikované slabiky je pro komunikaci a případný obchod výhodnější. Uznejte, že kdyby se jmenoval Aabharan (drahokam), tak by měl první socializační překážku už ve jméně. Cože, jakže se to jmenuješ? Aabh… co? Milan je pro Amíka (Milan je např jméno malého amerického městyse v Michiganu), Němce i Čecha bezproblémový. Chcete masáž hlavy, ramen a zátylku? Prý za 10 rupií. Nevím proč jsem měl pocit prohledávání, když při odmítání, kde jsem se nevyhnul objetí, mi „masér“ zkušeně přejel rukama po zádech podobným stylem, jako ochranka letiště u detekčního rámu. Peníze byly bezpečně v moneybeltu v trenýrkách. A zůstaly tam. Tak vřelé ono objímání zase nebylo.

Nábřeží je dvě  tři hodinky po setmění opuštěné, lodičky se klidně houpají na hladině Gangy a o nabídku na masáže člověk zavadí jen výjimečně. Na spalovacích ghátech jsou neustále mrtvoly olizovány plameny pohřebních hranic, kluci ve světle sodíkových výbojek hrají kriket a na březích sedí hledači osvícení. Indičtí svatí mužové, kteří patří k místnímu koloritu ve dne i v podvečer už spí nebo sní v konopném dýmu sen o vyrovnání se se světem. Náplavka v noci je kouzelná. A příjemnější než ve dne.


Zpozdilí Indové se vracejí po svaté řece domů.


Přes den se běloch nevyhne nabídkám na svezení, masáž, koupi pohlednic či drog, večer si může vychutnat klid a vnímat zdejší genius loci.


V nejfrekventovanějších místech zajistí osvětlení silnými sodíkovými výbojkami relativně slušné světlo i pocit jistého bezpečí během celé noci. Od nich pochází ten žlutavý nádech snímku.


Hledači spásy, klidu duše a vnitřní harmonie. Je zvláštní, že večer až v noci potkáte tyhle lidi spíše euroatlantického, než indického vzezření. Indové hledají přes den a v noci spí.


Dobrou noc, řeko, matko Gango, díky za další krásný den, ať už byl jakýkoliv.


Každodenní představení, pudja, je propracovaný rituál a těžko odhadnout, nakolik jde o autentický  prožitek a nakolik o divadelní představení pro turisty. Rozhodně je ale zdarma.


Tma, žluté světlo lamp a chýše, která přes den slouží k prodeji turistických cingrlátek.


Těsně před odpalem. Postoj hráče jasně naznačuje, s jakou vervou jde s kusem bambusového klacku do úderu. Zdi patří k palácům maharádžů a boháčům z minulých staletí.


Veselé grafitti jasně naznačující, že tady občas zavoní veselé kouření. Za pozornost stojí náboženské symboly vyjadřující „jsme děti jednoho Boha“.

Reklama