Platím daně a proto nemám charitu rád. Stát si v podobě širokého portfolia daní ode mě bere, vzhledem k mému výdělku, nehorázné peníze. Platím daň sociální, zdravotní, DHP, daň spotřební i ekologickou, dokonce platím absurdní daň z „vlastnoručně“ vydělaných peněz. On pak z vybraných peněz platí své zaměstnance, ať už učitele, hasiče, vojáky, politiky nebo zdravotníky, stejně tak jako pandury, gripeny, Blanku, platil odměny premiérově milence i předražené pražské jízdné. O stovkách cinknutých výběrových řízeních či proslulých ústeckých politických zlodějnách (Ústí nad Labem jest místem mého bydliště) ani nemluvě. Proto nerad přispívám, ani časem, ani penězi, na to co by měl stát platit sám o sobě a sám sobě. Na postižené, na ochranu druhů, na opravu památek… Mám pocit, že jsem už zaplatil dost. Uchýlím-li se k charitě, jedná se o skutečnou výjimku.
Sdružení Středohoří sobě má moje sympatie, neboť si na nic nehraje a když si hraje, ať už jazz nebo ochutnává jam, tak to myslí upřímněji, než strojvůdce Gross svou omluvu, že kradl. Proto jejich akce neoznačuju za spam, jako nabídky výhodných půjček či náhlých dědictví z Angloly či Liberie. Když mi ve schránce přistála pozvánka na exhumaci mrtvého trabanta, šel jsem do toho. Divoká rokle je unikátní skalní výchoz, který je odlučnou plochou starého sesuvu s odkrytým sledem vulkanogenních hornin úlomkovitého charakteru o mocnosti až 200 m, uložených v mísovité depresi prevulkanického reliéfu a navíc se nachází kousek od mého bydliště. I to byl důvod, proč jsem se přidal. Omrknout znova kus staré lávy, která byla v místě dávného moře a dnes na ní rostou botanické skvosty včetně orchidejí či některých záraz. Společnost byla různorodá, ochranáři státní i dobrovolní, přihlížející zelený straník aktuálně kandidující za jiné sdružení (řekněme rovnou, že ten si ruce neušpinil, ale i morální podpora a investované sobotní dopoledne se cení), geolog, botanik, matky s dětmi, nějaký ten občanský aktivista, prostě společnost malá, leč pestrá. Cílem bylo exhumovat, tedy z hliněného hrobu vytáhnout, kadaver trabanta, jenž slušně zasedimentovaný odpočíval už nějaký ten rok za cedulí přírodní rezervace. Blbé. Kdyby to bylo o pár metrů jinde, situace by neměla tak dramaticky ochranářský zvuk. Makalo se rukama, větvemi, rýčem, kameny a dokonce vyhrabanou zvířecí lopatkou. Poněkud bylo podceněno vybavení. Ovšem na druhou stranu práce lidských rukou je víc „nature friendly“ než bagr, který by se tam stejně nedostal. Byť to na první pohled vypadalo snadno, situace na místě byla poněkud složitější. „Jsem si myslel, že za chvíli nebude co dělat,“ nechal se slyšet jeden z organizátorů, když špinavý přeřezával záchráné pásy mizejicí někde v zemi ukotvené pod čedičový balvanem. „A ono hovno hovno zlatá rybko,“ souhlasně jsem přikyvoval střídajíce foťák se zašpičatělou větví, kterou jsem se snažil obnažit přední nápravu. Trvalo to déle, ale když se chce, všechno jde. Nakonec se podařilo německého bratra vyhrabat, zmuchlat do „hranaté kuličky“ a převálet dolů směrem k nachystanému přívěsnému vozíku. Nebýt úzké rokle a vývratů, povedlo by se. Auto mělo zmizet ve sběrně druhotných surovin. Ideální konec dokonce s plusovým finančním zhodnocením, které bych Středohoří sobě přál mimo jiné i za skvělé exkurze, které jejich lektoři odvedou bez nároku na honorář. Nevadí, příště se holt bude muset přibalit akuflexa.
Aktuální stav je, že vyzvednuté trabantí torzo sní svůj sen o šrotišti asi 80 metrů od chráněného lesa, což by rigidní ochranáře už nemělo tak urážet, a čeká. Exhumace je provedena, teď se čeká na pitvu. Takže … to be continued.
P.S. Pitva byla úspěšně provedena.