„Nejhorší je možnost volby,“ praví staré pořekadlo. Pryč jsou doby, kdy dospělí mohli vyrazit za hranice jen s ČEDOKem a devizovým příslibem (viz vysvětlení níže), zatímco mladým byla určena hojně infiltrovaná a Stb kontrolovaná Cestovní kancelář mládeže. Dnes už si dolary na Václaváku vymění i desetileté dítě a stovky cestovních kanceláří se předhánějí ve slevách, které si mohou dovolit díky maržím počítaným v desítkách procent. Není na tom nic špatného, nechť i v cestovním ruchu vládne disciplinovaná, finančně zhodnocená a hlavně volná ruka trhu. Cestovky vydávají ročně desetitisíce korun za přípravu a tisk katalogů a další „majlant“ za jiné způsoby propagace, jež jsou funkční asi jako předvolební bilboardy s vykašírovanými obličeji a nereálnými (čti lživými) sliby. V rámci konkurenčního boje si navzájem přetahují průvodce (neb co si budeme povídat, na cestě je kvalitní, tedy znalý, vtipný a pohotový/pohodový průvodce zástupcem Boha na Zemi) a úplně zanedbávají 21. století s jeho dalšími možnostmi propagace. Část z nich surfuje na vlně „provařeného“ Facebooku, ale naprostou většinu z nich Twitter, Google plus či další sociální sítě naprosto míjejí.
Z opačného konce spektra, z pohledu klienta, je situace ještě horší. Jen si to představte: plánujete zimní lyžovačku. Alpy nebo Krkonoše? Alpy jsou z hlediska peněz srovnatelné s Krkonošemi a Krkonoše z hlediska kvality nesrovnatelné s Alpami. OK, takže Alpy. Ale které, kam a za kolik? Švýcarsko? Francie? Slovinsko? Itálie? Domluvíme se tam? Jak se kupuje skipas a kolik stojí? Která cestovka nás bude stát nejméně? A nekecají s ubytováním? Fakt je to kousek na sjezdovku (a v létě na pláž)? „Možností výběru je mnoho a kdo doma listuje papírovým katalogem, tak opravdu zaspal dobu. Stačí si naťukat parametry plánované dovolené a vyhledávač zájezdu rovnou nabídne akci podle požadavků,“ vysvětluje Michal Vávra, provozovatel serveru cestolino.cz. Je fakt, že Indii v celkové ceně 23 000 korun včetně letenky, jak si to plánuji já, mi server nenabídl, ale cvičně zadanou lyžovačku ve Francii ano.
Jiný bonus, byť zneužitelný, jsou recenze hotelů. Logickým argumentem proč je psát a číst je skutečnost, že jde o varování či chválu z pera/klávesnice člověka, který tam byl. „Jenže stejně tak dobře si budou hoteliéři klikat své vysoké hodnocení sami,“ zní protiargument. Ovšem hotelů jsou po světě miliony a jejich majitelé většinou mají jiné starosti, než hlídat, co se o nich kde povídá. Zvláštní je, že zatímco na Facebooku se „našinec“ s kladnou i zápornou zkušeností bez skrupulí podělí, na „oficiálním“ serveru se k tomu moc nemá. Tiše v nás asi dřímá ono v dětství vtloukané „žalovat se nemá“. Proč? Proč nepochválit, když jsem byl spokojený a proč nenapráskat, tedy pardon, nevarovat, když služba i produkt nestojí za nic. Obecně platí, že více věříme tomu, kdo má se službu osobní zkušenost, než PR oddělení. Proto bonzujme. Znáte onen dětský bonmot: „Žalovat nebudu, ale hlásit to musím.“?
Takže hlásím, že nejlepší boršč, který jsem za poslední roky jedl, byl v hotelu Říp v Roudnici nad Labem, na vynikající tramín si jezdím přes celé město do vinotéky u sv. Urbana a moc příjemná atmosféra a rychlá obsluha byla v polské hospůdce Melduję posłusznie (poslušně hlásím) v polském Przemyślu. Negativní příklad? Zásadně se vyhýbám prodejně Albert v Neštěmicích s věčnými frontami u jedné otevřené pokladny a varuji před zklamáním z chaotické obsluhy a vyšších cen v případě restaurace Zastávka Nižbor.
Proto využívejme možností bonzování i vybírání dovolenek, které nám technologie dávají. Třeba pod heslem „dovolenkáři sobě“. Mimochodem nevíte, co je zajímavého směrem na indicko bangladéšskou hranici (z indické strany)?
Poznámka pod čarou pro mladší ročníky:
Devizový příslib bylo písemné povolení čerpat devizové prostředky zahraničních měn nutné k výjezdu do nesocialistických zemí v socialistickém Československu. K vlastnímu vycestování do západních zemí toto však nestačilo (nutná podmínka, nikolivěk dostačující), muselo totiž být navíc ještě vystaveno zvláštní úřední povolení zvané výjezdní doložka. Zároveň to také byla jediná oficiální možnost výměny omezeného množství československých korun za cizí měnu. Výměnu peněz povolovala Státní banka československá. Průměrná čekací doba pro nestraníka byla v období normalizace i několik let. Devizový příslib byl udělován každý rok do konce března. Žádat o něj mohl každý, nespolehlivým osobám zpravidla nebyl přidělován.